✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#46 *RIP Jay*

Když jsem se dneska na internetu dočetla, že Louiho mamka podlehla leukémii, byl to pro mě šok. Který jsem obrečela. Nechtěla jsem tomu věřit. Nemohla jsem! A vlastně to nejde ani teď. Stále doufám, že jde o pouhý omyl, kdesi ve mně je místo, jež tuto informaci stále odmítá přijmout.
Ne, neznala jsem ji. Ale byla jistým způsobem mou součástí, když figurovala ve spoustě mnou stvořených příběhů. Kupříkladu "NÁVRAT V ČASE". Měla jsem díky povídkám pocit, že mě s ní a Louim pojí jakási tenká nitka, něco silného, přesto takřka neznatelného, něco, co cítím a vnímám pouze já. A nyní je to všechno mnohem intenzivnější.
Každý z nás už jistě v životě někoho ztratil. Víme, jak to bolí. A jak moc nespravedlivé to je. Proto si užívejme každého dne. Milujme lidi kolem sebe, říkejme jim, kolik pro nás znamenají. Nezabývejme se malichernostmi a neničme se nenávistí, vždyť jsme tu koneckonců vlastně všichni jen na krátké návštěvě.
TUTO ČÁST BYCH CHTĚLA VĚNOVAT DO NEBE. JAY, BUDEŠ I DÁL ŽÍT VE SVÝCH KRÁSNÝCH DĚTECH ♥ Odpočívej v pokoji...
* * * * * * * * * * *
„Jsi neuvěřitelný zbabělec, víš to?" ječela Samantha nepříčetně, tváře jí okamžitě zaplály sytě rudou. „Zahodila jsem kvůli tobě všechno. Kvůli té vykonstruované pomstě!"
Samuel se k ní rychle obrátil. Málem jsem jeho pohyb ani nezaregistrovala. Buďto byl můj mozek už vším tak unavený, nebo bych vinu měla přičítat jeho nadpřirozeným schopnostem.
„Kvůli mně? Nenech se vysmát," prskl pohrdlivě, pořád zachovával ledový klid. Což bylo vážně strašidelné. Neprojevil navenek ani špetku emocí, přitom jsem věděla, že mu v nitru zuří hurikán. Skoro jsem cítila jeho duševní rozladění, pod nímž mi div nepodklesávala rovnováha.
„Nenávidíš Strážce tak moc, že bys kůži riskovala klidně sama. A situace s Eleanor ti přímo perfektně hrála do karet!"
„Jenže s tebou jsem měla mnohem větší naději na úspěch!" Ano, byla nepříčetná. Ruce zatínala podél boků v pěst, podobala se tehdy obyčejnému člověku mnohem víc než kdy jindy. Vztek a nenávist. Tak prosté a zároveň složité...
„Neuvěřitelný," uchechtla se, zkřížila dlouhé štíhlé paže na prsou a začala rázovat po místnosti. Její kroky jako by se vůbec nedotýkaly podlahy, obklopovalo nás hluboké napjaté ticho. Jiskřilo, elektrizovalo. Musela jsem se obejmout pažemi, nechtěla jsem, aby si kdokoli z nich všiml, jaký třes zachvátil mé tělo.
„Takže ses nepokoušel zničit jejich vztah proto, abys narušil rovnováhu mezi ostatními Strážci a mohl se sám chopit moci. Ne. Všechno jsi plánoval," zastavila a zpříma, pevně se Samuelovi zadívala do očí, „jelikož ji celá ta staletí miluješ!"
Škubla jsem sebou a sklopila zrak.
„Chtěls ji od Louise oddělit a mít ji pro sebe! K čemu jsi vlastně potřeboval mě, hm?"
Samuel však mlčel. Věděla jsem, že tak dívku před sebou spíš jen víc popudí, ovšem jemu to snad bylo úplně ukradené. Či mu přesně o to šlo? Netuším, nechápala jsem jeho záměry, nestihla je sledovat. Měla jsem v sobě příšerný zmatek. Podobal se pulzujícími klubku nití bez jasného začátku a vymezeného konce.
„Sakra!" praštila jej už podruhé vší silou do hrudi. „Tak budeš se mnou mluvit?!"
Deset. Přesně do tolika jsem v duchu napočítala, než se rozhoupal k odpovědi. Odděloval slovo od slova a dodával tak oné chvíli na vážnosti. Možná víc, než sám původně zamýšlel. „Vážně to toužíš vědět?"
Neklidně jsem se zavrtěla a znovu si po očku prohlédla prostor. Kamenné stěny, chlad, žádné okno. Podlaha byla ze šedavých zašlých kostek s tvrdými ostrými hranami, klasický starý hrad ze středověku. Samuel zřejmě nelhal. Unesl - či spíš odnesl? - mě kdovíkam. Tady mě nikdo nenajde.
Ani Damien.
„Dobrá," pokračoval, z jeho hlasu zaznívalo náhlé uspokojení. Nepochybně si toto velkolepé finále dlouho plánoval. Kolik teatrálnosti do něj asi vloží?
„Jsi Eleanořin strážný anděl. A kdyby to byl kdokoli jiný - třeba někdo tak nechutně loajální jako Damien," jeho jméno doslova vyplivl se vším pohrdáním, jakého vůbec mohl být někdo schopný, „jistě by svého svěřence nepřesvědčoval, aby se pokoušel Tomlinsonův vztah zničit. Nicméně jsem věděl, jak moc Strážce nenávidíš. A zřejmě jsem také kdesi hluboko uvnitř věřil, že se Louis k Eleanor přece jen po nějaké době vrátí, když vytáhne své ženské zbraně."
„Ale to ses zmýlil," doplnila suše.
„Jo. Asi jo."
Prostor se vrátil zpátky do znepokojivého ticha, v němž se utápěl před chvílí. Celá atmosféra byla jak na houpačce. Pořád jsem se bála udělat sebemenší pohyb, nechtěla jsem riskovat a přitáhnout na sebe nechtěnou pozornost.
„Ještě to můžeme všechno zachránit!" dodala podbízivě, mluvila tak sladce, až by jednoho rozbolely zuby. „No tak, Samueli. Dovedeš si představit, co získáme? Hm? Svět nám bude ležet u nohou! Budeme mít, na co si vzpomeneme!"
Pokud Samantha očekávala, že on poleví a nadšeně jí přitaká, šeredně se zmýlila. O krok odstoupil, čímž mezi nimi vytvořil dostatečný volný prostor, a pomalu, snad aby rozuměla, opáčil: „Smiř se s tím. Je konec. Už ti pomáhat nebudu."
„Jsi k smíchu! Myslíš, že když jsi teď vyložil karty na stůl, ona," mávla ke mně, jako by odháněla dotěrný hmyz, „ti padne k nohám?!"
Ne, opět mu nestála za odpověď. Což vlastně Samantha zřejmě čekala. Mrštně se totiž znenadání protáhla kolem jeho těla, uchopila mě hrubou silou za zápěstí, a než bych z hrdla stačila vypravit jediné slovíčko, celý svět se ponořil do tmy.
* * * * * * * * *
Dnes si doslov odpustím. Omluvte případné nesrovnalosti, díky za přízeň ♥