✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#3

Krásný sobotní večer! Pokračování IWBWY je opět tu, děkuji za krásné, pozitivní a naprosto odzbrojující ohlasy na toto dílko. Moc to pro mě znamená. Jak víte, psaní miluji, a největší odměnou je pro mě právě vidět, že přináší radost i jiným. Díky za vše!

LOVE YA!

* * * * * * * * * * * * * * *

Stejný blonďatý rozcuch, stejné oči barvy rozbouřeného oceánu. A stejný klukovský úsměv, jenž dokázal rozzářit snad i ten nejtemnější den.

Stál umně skrytý ve stínu nově omítnuté budovy, nevšimla bych si jej, kdybych o něm nevěděla. Stále mi přišlo obdivuhodné, jak snadno umí splynout s okolím. I přes vědomí, že je to anděl. Strážný anděl.

Můj anděl. Kterého jsem neviděla dlouhý rok a půl. Zdálo se to ovšem jako chvilka, vzpomínala jsem si na každičký detail jeho dokonalé tváře, na všechny okolnosti, jež nás držely po celou dobu oné výměny duší pohromadě.

„Petru!" zvolal, ačkoli zněl jeho hlas zvučně, dobře jsem věděla, že rezonuje jen a pouze v mé hlavě.

Nechala jsem se strhnout euforií. Vědomím Damienovy společnosti. V jediné vteřině jsem se odlepila od země a v té další už mu visela kolem krku. Nasávala jsem jeho čistou vůni, vnímala tiché statické bzučení, jež mě obklopilo. Vycházelo z něj. Konejšilo, pomáhalo. Vše jako by se najednou projasnilo...

„Jsi tady," mumlala jsem do pečlivě nažehlené světlé košile, jež mu seděla na ramenou. „Skutečně tady!"

Zvonivě se zasmál, pevně mě objal kolem pasu a několikrát mnou zatočil dokola. Pro oko nestranného pozorovatele jsme museli působit jako dva blázni, jako... jako dospělí, kteří mentálně zůstali malými rozjívenými dětmi.

„Petru," zopakoval, když mě opět bezpečně postavil na zem. „Jak se vede? Vypadáš skvěle!" sjel mě pohledem od hlavy až k patě. „Jsi šťastná, viď? A spokojená..."

Nadšeně jsem přikyvovala. „Jsem! Skutečně jsem... Upřímně už si život bez Louiho nedokážu ani představit. Události předminulého roku se nyní zdají jako pouhý zlý sen. Který se snad nikdy nevrátí." Na konec jsem přidala nervózní uchechtnutí, možná jsem potřebovala aspoň částečné ujištění, že je to všechno skutečně za námi.

K mé nesmírné hrůze se však Damienovi ve tváři objevily takřka hmatatelné obavy. Párkrát očima nervózně zakmital sem a tam, pak si odkašlal a přešlápl. Byla bych přísahala, že uvažuje o útěku. Jako kdysi já, kdykoli se objevil po mém boku.

„To ne," zaúpěla jsem a ohlédla se přes rameno, abych se ujistila, že nás neposlouchá nikdo nepovolaný. „Prosím, Damiene..."

Nešťastně si povzdechl. „Petru, moc se omlouvám..."

„Nejsi tu na přátelské návštěvě, že ne?"

Mlčky zavrtěl hlavou.

„To jsem si mohla myslet." Ramena mi poklesla stěží potlačovaným zoufalstvím. Veškeré negativní pocity se vrátily jako bumerang. Hrůzy, které jsem prožívala v těle Eleanor, znovu vypluly na povrch, zachvátily mě a já... já úplně zapomněla, jak jim uniknout. Nevěděla jsem. Stála jsem uprostřed močálu, jenž požíral lidské bytosti, propadala se a v duchu se úpěnlivě modlila v zázrak.

„Tak ven s tím."

Syčivě do plic natáhl vzduch. V daném momentu se lidské bytosti podobal mnohem víc než kdokoli, koho jsem znala. Vše se skutečně až znepokojivě podobalo mému prvnímu týdnu v cizím těle, v cizím městě. A především v cizím životě.

„Damiene," stiskla jsem kořen nosu a pevně semkla víčka. Opět mi docházela trpělivost. Začínala jsem být nahněvaná. Emoce, již jsem velmi dlouho nepocítila. „Znáš mě. Znáš mě líp, než se znám já sama. Takže víš, jak strašně nenávidím kroužení kolem horké kaše!"

„Fajn. No... Jde o El."

Nechápavě jsem se zamračila. „Promiň?"

Ukazováčkem naznačil, abych šla blíž, a když jsem udělala dva kroky vpřed, uchopil mě za loket a stáhl ještě víc do stínů. Sálala z něj naléhavost, skoro jako by jej tlačil čas. Což pro mě představovalo poslední kapku.

„Damiene?"

Neodpověděl.

„Damiene, co tím myslíš?" Vkládala jsem do svého hlasu veškerou možnou naléhavost, musel vědět, jak neuvěřitelně mě jeho zjevení se a ona nepochopitelná slova vyděsila. „O El jsme neslyšeli už rok..."

„No právě," syknul.

„Mluv jasně!"

„Pššt," položil mi ukazováček přes ústa. „Buď trochu opatrná."

Uchechtla jsem se. A to značně uštěpačně. „To říkáš ty mně?"

„Máš pravdu, promiň."

„Tak to vyklop."

„Zdá se," začal pomalu, opatrně, „že se rozhodla dostat Louise zpátky."

Srdce mi klopýtlo.

„Víš o tom, že i ona má svého strážného anděla?" pokračoval spíše řečnickou otázkou, jelikož bylo logické a nad slunce jasnější, že každičká bytost, kráčející po této planetě, má po svém boku podobnou entitu. „A jsou v kontaktu. Vždycky byli. I v době, kdy se El zabydlovala," ve vzduchu naznačil uvozovky, „ve tvém těle."

Nechával mi snad čas na vzpamatování? Zřejmě. Nicméně jsem jej nepotřebovala. Ještě ne. Doposud jsem totiž nepochopila ani jediné jeho slovo.

„Bohužel Samantha – Eleanořin anděl – není z těch, kteří by se drželi zákonů či nařízení. A to dokonce ani jakýchkoli morálních zásad. Podle mě Strážci udělali obrovskou chybu, že ji už dávno nesesadili a nesvrhli. Začíná se podobat hurikánu. Do čehokoli se dá, promění se ve vyprahlou pustinu. Chce se pomstít. Pomstít těm nahoře za to, že zůstala řadovým strážným andělem, místo aby usedla na lavice mocných. A věří, že El jí pomůže."

„Nerozumím," zavrtěla jsem hlavou, až se mi polodlouhé prameny hnědých vlasů zavlnily kolem obličeje. Srdce prudce naráželo do žeber, měla jsem dojem, že snad jde o pouhý ubohý vtip. To přece nemá s realitou vůbec nic společného!

„Vzpomínáš, jak jsem ti říkal o favoritech, které Strážci mezi smrtelníky mají?"

Přikývla jsem.

„Ty a Louis mezi ně pořád patříte. A jestli by se těm dvěma podařilo vás rozdělit..."

„Strážci by se rozlítili a Samantha by vyhrála."

Souhlasem mi byl povzdech plný marnosti. „Přesně tak. Zničit milovaný pár. To by otřáslo veškerou hierarchií. Především vzhledem k minulosti, kdy se nikdy nic podobného nestalo. Jakmile se vaše duše jednou spojily, už je nic nerozdělilo."

„Jen jedno nechápu," polkla jsem. Jímala mě hrůza, to ano, ale dokud jsem zvládla přemýšlet a racionálně uvažovat, musela jsem toho využít. „Ona se... nebojí se případného trestu? Nebojí se, co by s ní Strážci udělali?"

„To je právě ono," rozhodil ruce. „Osobně myslím, že jí někdo kryje záda. Jen nevím kdo."

Vyčerpaně jsem se zády opřela o studenou budovu. Proč jsem jen i nadále nezůstávala ve střehu? No, proč? Jak jsem jen mohla zahodit veškerou obezřetnost? Hech, já husa! Jak jsem si mohla myslet, že právě na mě čeká šťastný konec?

Byla to pouhá utopie, předkládaná malým dětem proto, aby se nebály budoucnosti.

* * * * * * * * * * * * *

PS: Nezapomeňte, že stále probíhá soutěž o knihu! ♥