✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#77

Dlaně se mi potily, ruce třásly. Vážně jsem se chystala konečně vstoupit, ale na poslední chvíli jsem paži zase poraženě spustila podél těla. Chyběla mi odvaha. Pořád jsem před sebou viděla Louiho prostoduchý obličej, jeho křehkou vnější skořápku, již jsem pevně držela v náruči. Damien mě dostatečně připravil na to, co může čekat uvnitř. Naprosto sobecky jsem se tehdy bála o sebe. Že se s pohledem na muže, kterého stále tak moc miluju, kterak leží bezvládně a úplně zlomeně na lůžku, nevyrovnám.

Před odchodem ze svého pokoje jsem se zeptala Damiena, kde vlastně jsme. Odpověděl, že na řeckém ostrově jménem Kefalonie. Prý se pyšní jednou z nejkrásnějších a nejčistších pláží a v této roční době je poloprázdný. Za jiných okolností bych jistě skákala metr do vzduchu, prošmejdila každý čtvereční centimetr a vydávala se s Louim na dlouhé romantické procházky při západu slunce, ale takhle... Neměla jsem na jakékoli rozptýlení ani nejmenší pomyšlení.

„Zbabělče," procedila jsem, uhladila si šaty a opatrně vzala za kliku.

Do nosu mě udeřila pronikavá vůně levandule mísená s pachem soli, již sem vháněl vítr přicházející od moře. Pronikal obrovským otevřeným oknem, čechral lehké saténové závěsy a rozezpívával nádhernou křišťálovou zvonkohru, visící na malé dřevěné terase.

V hrdle mě tlačil pláč. Polkla jsem tudíž vzlyky, jež se mi draly na jazyk, a váhavým krokem zamířila k posteli.

Ležel tam. Bledý, zpocený. Hruď se mu sotva zvedala, musela jsem hodně napínat zrak a soustředit se, abych si vůbec nějakého pohybu všimla. Byl takřka průsvitný, pod kůží se mu rýsovaly tenké modré žilky a pokožka na spáncích získávala znepokojivou šedohnědou barvu. Ani nejsem nemusela vědět, co se přesně děje. Správný závěr jsem si dokázala vyvodit sama.

„Och, Lou!" šeptla jsem a svezla se vedle jeho postele na kolena. Uchopila jsem jeho ledovou ruku do své a jemnými krouživými pohyby se ji snažila trochu zahřát. A možná... možná jsem také doufala v nějakou odezvu. Že se pohne. Že zamrká a upře na mě ty upřímné modré studánky plné lásky a porozumění.

Ovšem nic takového se nestalo.

„Mrzí mě to."

Leknutím jsem sebou škubla. Na druhé straně lůžka přešlapoval jeden ze Strážců. Poznala jsem jej podle dlouhé šedého hábitu, vousů a moudrého pohledu. Ačkoli si všichni byli neuvěřitelně podobní, cítila jsem, že s tímhle jsem se ještě osobně nikdy nesetkala.

Ne z očí do očí.

Mlčky jsem hlavu sklopila a čelem se opřela hřbet Louiho ruky, kterou jsem stále pevně svírala. Navzdory všemu pro mě představoval kotvu, stálý bod. A byla jsem rozhodnutá nikdy jej neopustit. Tvořil můj domov, mou minulost i budoucnost. Koneckonců život je odvěký boj. Hledáme své místo na slunci, místo ve společnosti. A nikdy nevíme, co přinese zítřek.

Ne každý má to štěstí, že nalezne svou druhou půlku. Mně se to povedlo. Přestože jsem se o ni musela rvát. Samuel se bezpochyby domníval, že rozbitím krystalu rozbil i náš vztah, že do země zadupal veškeré city, jež jsem k Louimu už po staletí chovala.

Spletl se.

Možná jsem častokrát v poslední době pochybovala o vlastní síle. Odvaze. Nyní se však ukázalo, kolik jí ve mně ve skutečnosti dřímá. Někde hluboko, kam jsem za normálních okolností nedosáhla. Ano, bála jsem se. Strašně jsem se bála. Ale nepatří i to k pocitu, že je člověk stále ještě člověkem?

„Co se stalo se Samuelem?"

Strážce si povzdechl. „Zmizel."

Uchechtla jsem se. „Zmizel?"

„Ano. Prohledali jsme se všechna místa kolem Galilejského jezera, pátrali po jeho auře, po pozůstatcích jeho moci. Ale nikdo z nás nezachytil ani náznak. Byť sebemenší záchvěv."

„Mohl uniknout..." Nechtělo se mi věřit, že by byl opravdu a definitivně pryč. Ne po všem, co nám provedl.

„O tom dost pochybuji. Ty a Louis jste byli v příšerném stavu, a i když netuším, jak jste se dostali právě k jezeru, něco mi říká, že Samuel na tom rozhodně nemá zásluhu. A to znamená jediné. Něco se mu stalo."

Nehodlala jsem mu vysvětlovat nic z toho, co se Damien dozvěděl z mé mysli. Ostatně, jistě si to Strážci mezi sebou řeknou. A jak jsem pověděla svému anděli, vyčerpání mi svazovalo jazyk. Nedokázala bych nic z toho, co se stalo, vylíčit. Nedokázala bych to říct nahlas.

Konečně se Tommo začal probouzet. Velmi pomalu, jako by se bál. Z úst mu uniklo slabé a nezřetelné zaúpění, pak krátké uchechtnutí a následně nesmyslné mumlání. Prsty mi však svíral tak pevně, s tak ohromující silou, až jsem několikrát zamrkala, abych se bolestí nerozbrečela. Ale neucukla jsem. Nešlo to.

„Co bude dál?" vyhrkla jsem směrem k majestátnímu muži, jenž scénu zadumaně pozoroval. „Co teď? Já-já vůbec nevím, kam se může náš život ubírat..."

„Jak to myslíš?"

„Jak asi," opáčila jsem ironicky. „Musím si promyslet spoustu věcí. Udělat jich pak ještě víc! Co náš dům? Louis ho zrovna koupil, začali jsme si ho vybavovat. Potřebuju všechno překopat, potřebuju ho zařídit tak, abychom v něm mohli spokojeně žít. Spokojeně a pokud možno co nejvíc normálně. A dál naše dítě. Asi se taky budu muset do Británie odstěhovat, to prostě-"

Strážce mě s očima navrch hlavy přerušil. „Počkej, počkej, zpomal trochu! O čem to mluvíš?"

Frustrovaně jsem odfrkla. „Čemu jste na mém monologu nerozuměl?"

„Přece se nehodláš o Louise starat!" Vypadal, jako bych mu právě ukázala, že mám minimálně jednu končetinu navíc. „Uvědomuješ si vůbec, jak to bude náročné? Netušíš, jaké je starat se o někoho takového!"

„Že ne?" vyskočila jsem na nohy a nepatrně zvýšila hlas. „Doma jsme se roky starali o nemocného nemohoucího dědečka. Umím se obětovat. A do ničeho se nehrnu po hlavě. Uch! Proč se před vámi vůbec ospravedlňuju? Je to můj život a moje rozhodnutí! Louise jsem si vybojovala. A nevzdám se ho. Nikdy, rozumíte?!"

Muž se zarazil. Ucouvl a potřásl hlavou. „No, Damien měl pravdu."

Zkřížila jsem paže na prsou, rozhodnutá neptat se, co tím přesně myslí.

„Jsi tvrdohlavá, neústupná a zásadová. Louis má obrovské štěstí, že jsi tu."

Zarděla jsem se a sklopila pohled ke jmenovanému. Díval se na mě. Ale nenašla jsem v jeho pohledu ani stopu po poznání. Jako by snad ani nevnímal, co se kolem něj děje. Na jakém místo asi byla jeho mysl uvězněna?

„Ráda bych ho vzala ven," špitla jsem. „Na čerstvý vzduch. Kousek k pláži..."

Strážce kývl hlavou. „To by se určitě dalo zařídit."

* * * * * * * * * * * * *

Uuuuf, s tímto příběhem se mi bude nesmírně těžko loučit... Ačkoli nemá a nikdy neměl takový úspěch jako první díl, miluju ho a z celého srdce děkuju každému, kdo dal tomuto pokračování šanci ♥ Je to vážně má srdcovka... A tou i zůstane.

PS: NEZAPOMÍNEJTE NA SOUTĚŽ O CENY! Nerada bych ji opět odvolávala =I Vše najdete v knihovně nebo na facebookové stránce, odkaz na profilu ;o)

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =) Mám vás ráda!