✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#72

Vážně můj nejmilovanější set... I WANNA BE WITH YOU a BE WITH ME. A je pro mě neuvěřitelně krásný vidět, že i pro některé z vás oba díly hodně znamenají... ♥ Děkuju, že jste mi umožnily prožít tolik krásných chvil při psaní tohoto příběhu. Mám vás moc ráda... Dneska výjimečně nebude žádný doslov dole, myslím, že těchto pár řádků stačí... ♥

* * * * * * * * * * * * * 

Samuel byl nepříčetný.

Opět.

Zuřil, řádil jako uragán. Jeho řev se pořád vznášel v prostoru, vyplňoval skutečně každičký kout jeskyně, objímal nás jako těžký černý samet, zpod kterého není úniku. Já však dokázala všemi smysly vnímat jen Louiho.

Druhou půlku mého srdce. Osudového muže. Který se během pár vteřin tolik změnil. Tvář mu nyní brázdily hluboké vrásky, popelavou kůží prostupovaly jemné žilky, větvily se jako kořeny mladých stromků. Pod očima se mu rýsovaly temné stíny, kouty úst měl svěšené. A jeho ruka... Svými prsty křečovitě svíral ty mé, byly studené jako kus ledu. Dalo mi obrovskou práci nevyškubnout se mu a nezačít si je zahřívat.

„Ach, Lou," zašeptala jsem zpola zlomeně a rychle jej líbla na čelo. Jako kus neživého kamene... Jako ta skála, která nás v sobě věznila. Necítila jsem jeho tep, nevnímala hučení krve v žilách. Kdyby mu občasně nezaškubalo pod víčky, obávala bych se nejhoršího.

Ačkoli... To jsem se vlastně bála tak jako tak.

„Ty mě neodkopneš," klesl přede mnou náhle Samuel na kolena.

Na poslední chvíli jsem v ústech zadržela vyděšený výkřik. Jeho oči byly stále jako bezedná černá jáma, na to jsem si už paradoxně zvykla, ale ty tmavě rudé šrámy, jež se mu táhly od očí po lících až k bradě... Jako by mu popraskala kůže a ukazovala v holé podstatě vše, čím tato... tato stvůra byla. Zrozen z temnoty. A živený zlem.

Kdybych v pažích nedržela bezvládné Louiho tělo, znechuceně bych se od Samuela odtáhla. Bez váhání.

Ale takhle...

„Kvůli tobě jsem se vzdal celý tý božský pompéznosti," syčel skrz zaťaté zuby. „A teď by to mělo přijít vniveč? Ani omylem!"

Otevřela jsem ústa s úmyslem začít se s ním přít, ale změna, která se mi odehrávala před očima, mi všechna slova vzala. On se... transformoval. Já vím, možná to označení vzbudí úsměv, ale já to jinak vystihnout nedokážu.

Tvář se mu bizarně protáhla, rty zúžily, dásně odhalovaly dlouhé ostré tesáky místo normálních zubů. A vlasy... Vlasy mu ustoupily, viděla jsem jen holou lebku, již natěsno obemykala zšedlá kůže.

Srdce mi prudce zrychlilo.

„Já vám šťastnej konec prostě nedopřeju."

Otřásla jsem se znovu, když promluvil. Jeho dech páchl po zatuchlině, sykavky mě div netahaly za uši. Stalo se s ním něco strašného. A ode mě se očekávalo, že budu nějak reagovat. Záviselo na tom všechno.

Vážně úplně všechno.

„Jen se na něj pořádně podívej," vrčel hrdelním hlasem, zatímco kolem mě v předklonu líně kroužil. „Je to blázen. Je nesvéprávnej. Bude schopnej leda slintat do polštáře. Sám se nenají. Neujde jedinej krok. Co s ním budeš mít za život? Co? Zahrabeš se? A jak chceš s takovým ubožákem vychovávat dítě?"

Jako by mi do srdce zabodl kůl. Jistým způsobem měl pravdu. Ale jak bych bez Louiho mohla žít? Jak? Jak bych ho v tom mohla nechat, když se v takovém zmatku ocitl prakticky kvůli mně? To já ho zatáhla do stupidní komedie. Nebýt mě, nic z toho by se nestalo...

Rychle jsem si hřbetem ruky utřela mokré tváře a vzhlédla k Samuelovu obličeji. Groteskní maska stažená do odporné grimasy, ze které se mi neuvěřitelně zvedal žaludek. Ale nesměla jsem se zhroutit. Nesměla jsem jakkoli couvnout.

„Co se staráš?" opáčila jsem třesoucím se hlasem, ačkoli jsem se vážně snažila kontrolovat. Ale marně. „Nic ti do toho není. A jestli se mě snažíš zviklat, naprosto zbytečně. Prošli jsme si s Louim už spoustou šílených věcí. Slíbili jsme si, že spolu zůstaneme. A já to hodlám dodržet."

Ve tváři mu zaškubalo.

„Fajn," zachrčel. „Poslední šance. Jestli se mnou odejdeš, vrátím mu rozum. Vrátím mu život. A nechám ho, aby na tebe zapomněl. Aby nevěděl, žes kdy existovala."

Lapla jsem po vzduchu, jak mě zavalila přímo nesnesitelná bolest. Představa... Ne, zapomenout? Nevěděl by, jak moc ho miluju? Kolik jsem pro něj byla ochotná obětovat?

Navíc... Něco mi říkalo, že se mě Samuel opět pokouší oklamat.

„Nevěřím ti," odsekla jsem. „Nikdy bys to neudělal. Nenapravil bys, cos právě zničil! Už jednou jsi slíbil, že... že pokud ho opustím a udělám za námi tlustou čáru, necháš ho na pokoji. Zradils mě. Zradil!"

„Udělala sis to sama," sklonil se, až mě na rtech zašimral jeho páchnoucí dech. „Kdyby sis odpustila ty tvoje průpovídky, mohlo teď být vše v pořádku."

Uchechtla jsem se. „Prosím tě! Nesnaž se to házet na mě. Nikdy jsem ti neslíbila, že tě budu milovat. Že tě přestanu nenávidět. Udělal bys to, i kdybych odsud s tebou odešla v poutech!"

Cuknutí v jeho obličeji mi dalo jasnou odpověď.

Měla jsem pravdu. Celou dobu.

„Takže říkáš ne?"

Shlédla jsem k Louimu a bolestivě se kousla do spodního rtu. „Ne." Napřímila jsem se v zádech a hrdě čelila tomu Samuelovu nenávistnému pohledu plnému hrůzu nahánějící temnoty. „Nastotisíckrát ne!"

Nejdřív byl zticha. Nic se nedělo. Pak však zbrunátněl, z koutků úst mu začaly odkapávat sliny. Napřímil se do celé své výše a pěstí udeřil do zdi po své levici.

Jeskyně se otřásla, na zem dopadlo několik kusů kamene.

Zakřičela jsem a zlomila se v pase, abych Louiho ochránila vlastním tělem.

* * * * * * * * * *

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)
KOMENTÁŘ POTĚŠÍ ♥