✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#5

Krásný čtvrteční večer! =) Ani netušíte, jak obrovskou radost mi dělá vidět, že pokračování IWBWY si vás pomalu získává. Pevně doufám, že se bude líbit i nadále a stane se vaší součástí alespoň z poloviny tak jako první díl ♥ Jste naprosto úžasní, všichni do jednoho. Miluju vaše komentáře, vzkazy, to je zkrátka... přesně ta zpětná vazba, již potřebuje každý autor. I ten amatérský *wink wink* Snad vás do budoucna nezklamu, děkuju za všechno!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Znovu už bys mi nelhala, viď?" zašeptal znenadání po několika minutách vyplněných konejšivým tichem. Po Damienovi jako by se slehla zem, setrvávali jsme v objetí a úplně vypustili celý okolní svět. Dokonce i důvod našeho příjezdu – totiž festival věnovaný Shakespearovi – na chvíli ustoupil do pozadí.

Napnula jsem se jako struna. O krok jsem od něj ustoupila a s tázavým výrazem ve tváři k němu vzhlédla. Ta slova mi naháněla hrůza. Připomínala minulost tak silně jako snad nic jiného. „Lhát? Asi ti... ehm. Nerozumím ti."

V očích se mu na pouhou vteřinku mihl náznak bolesti. Ačkoli zmizel vzápětí, pro mě představoval málem ránu do břicha. Zabíjelo mě vědomí, co jsem mu vlastně v tom jediném týdnu před rokem a půl provedla. I když nechtěně. Neúmyslně.

„Rozumíš," opáčil sotva slyšitelně. Omotal mi ruce kolem pasu a přirazil pevně na své tělo. Srdce mu v hrudi rezonovalo, jeho i to mé spolu souzněly, doplňovaly se, což mě vždycky nesmírně fascinovalo. Ráda jsem usínala s tváří zabořenou do křivky jeho krku, vnímala Louiho vůni a nechávala se ukolébávat právě oním konejšivým živoucím tlukotem. Spojoval nás, občas jsem měla dojem, že vidím stříbřitou nit, jež spojovala naše bytosti.

Zhluboka jsem se nadechla. Damien mi kladl na srdce, abych o těch podezřeních zatím Tommovi neříkala. Neměla jsem důvod jeho rady neuposlechnout, stále nade mnou bděl, musel dobře vědět, co je či není v sázce. A upřímně... Docela jsem se bála začít mluvit o Eleanor. Krom onoho jediného dne, kdy za mnou Louis přijel do Čech, jsme se k ní nevrátili. Existovala mezi námi jako tichá zapovězená entita, úplné tabu.

Odvrátila jsem tvář. „Nemusíš se bát, Lou. Damien se skutečně jen zastavil zkontrolovat, zda je vše, jak má být." Nevím, jestli mi na to skočil, pravdou je, že jsem už nesebrala odvahu znovu čelit jeho pohledu. Bála jsem se dalších němých výčitek. Mé svědomí opět zčernalo, jak se mám s jeho nenadálými ataky jen vyrovnávat?

To, co jsem učinila následně, abych zaplašila hrůzný pocit nás obou, nebylo fér. Moc dobře jsem to věděla, ale... Tím jediným se mi snad mohlo podařit upokojit bouři jak ve svém, tak Louiho nitru.

Vytáhla jsem na špičky a naléhavě jej políbila.

„Fajn," vydechl do spojení našich rtů, „tohle zafunguje vždycky..."

Zasmála jsem se a vzala ho za ruku.

„No," prohrábl si vlasy a zahleděl se k ústí ulice, kde po chodnících proudily davy lidí jak v dobových kostýmech, tak obyčejném volnočasovém oblečení. „Podle programu za chvilku začíná Večer tříkrálový, nevyrazíme?"

S povděkem jsem se do něj zavěsila. Musím ty obavy pustit z hlavy.

...

Zbytek odpoledne byl naprosto kouzelný. Po Večeru jsme vyrazili na obhlídku města, procházeli se prázdnými čistými čtvrtěmi, smáli se, blbli, zkrátka museli jsme působit jako neposedné malé děti. Dost jsem se divila, že z některého okna nevykoukla rozčilená tvář postarší ženy a nespustila něco o dnešní zkažené mládeži.