✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#14

Krásný páteční večer! Jelikož mě dnes navštívila Múza, a dokonce se rozhodla na chvíli zdržet, pustila jsem se do nového dílu Be With Me a voilá! Zde vám jej přináším! Pevně doufám, že se bude líbit a... že si třeba celý příběh časem získá takovou oblibu jako I Wanna Be With You. Díky za vše. Díky, že jste mi umožnili psát druhý díl - nebýt vašeho zájmu, do ničeho takového bych neměla důvod se pustit. Vaše podpora je pro mě neocenitelná. DĚKUJU.

Užijte si tuto kapitolu, mám vás ráda!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Jelikož počasí se za okny nelepšilo, snad právě naopak, jako by se úplně zbláznilo, rozhodli jsme se na oběd zůstat doma. Udělala jsem zapečené těstoviny se sýrem a šunkou, přidala zeleninový salát, a když jsme kolem půl jedné usedali ke kuchyňské lince, v hlavě mi pořád ležel uplynulý telefonát. Louis měl naprostou pravdu. Kdyby se do toho sám nevložil, nikdy bych nesebrala odvahu a ten svůj „výplod" nikomu nenabídla. A trefil i důvod. Zkrátka jsem nevěřila, že by to mělo skutečnou hodnotu, jež by zajišťovala byť maličký zájem veřejnosti.

Napíchla jsem na vidličku kousek křupavého sýru a úkosem na Louiho pohlédla. Milovala jsem ho. A po tom, co pro mě udělal, snad ještě mnohem víc. Pokud to vůbec bylo možné. Moje srdce se vzpínalo k tomu jeho, plně jsem chápala, proč se naše duše po celá staletí usilovně hledaly. Jedna bez druhé nemohla existovat.

Vycítil můj zájem. Loupl po mně očima a na rtech se mu objevil lehce pokřivený úsměv. „Zajisté jsem mnohem zajímavější a lákavější než to jídlo, vím," zamrkal, „ale měla bys něco sníst..."

Zašklebila jsem se jeho typickému vtipkování a pokrčila rameny. „Některým věcem se zkrátka nedá odolat."

Naklonil se blíž. „O tom vím víc než kdokoli jiný..."

Nevěděla jsem, jestli jej dloubnout do žeber za to evidentní pobavení, či se nechat unést okamžikem a přitisknout své rty na jeho. Nakonec jsem však neudělala ani jedno z toho. Abych jej trochu zpražila, lehce jsem uhnula do strany a strčila mu pod nos vidličku. „Chutná?"

Chvíli se mu dařilo zachovávat kamennou tvář. Nakonec však vyprsknul smíchy, zvuk kolem nás kroužil, až se v okamžení rozplynul u stropu.

...

Odpoledne musel Louis na moment odejít. Kluky sháněl management, a jelikož on byl jako jediný přítomný v Londýně, nezbývalo mu nic jiného než se vydat tu „urgentní, veledůležitou, a především neodkladnou záležitost" vyřídit. Nechtělo se mu. Jako by stále ještě podvědomě bál, že mu zmizím. Proklouznu mezi prsty a už mě nikdy neuvidí.

Když za ním konečně zapadly dveře, udělala jsem si kotel černého čaje s citronem a uvelebila se na širokém okenním parapetu. Kapky s obdivuhodnou lehkostí dopadaly na sklo, po ulicích pospíchali lidé s velkými taškami či těžkými kufříky, skrývali se pod barevnými deštníky a starými novinami a všem bez výjimky z tváří sálalo zbožné přání dostat se konečně domů a celému tomu nečasu uniknout. Nemohla jsem se divit. A nedivila. Já sama bych ten vlhký chladný vzduch za vyhřáté teplo důvěrně známého bytu nevyměnila.

Opřela jsem si hlavu o stěnu a zavřela oči. Myšlenky se mi zatoulaly k předchozímu ránu. Určitě jsem jen něco špatného snědla, koneckonců se nevolnost od té doby už neopakovala... Marně jsem vypočítávala, o kolik přesně se mi zpozdily měsíčky, čas plynul tak rychle a tak překotně, že mi jednotlivé hodiny splývaly do dnů, dny do týdnů a týdny do časově omezených měsíců.

Ale přece jen... Co kdyby se ukázalo, že skutečně těhotná jsem? Jak bych reagovala? Jak by reagoval Louis? Jistě, o dětech jsme se bavili, ale nikdy se skutečnou definitivou, nikdy nijak určitě. Nedívám se až příliš daleko do budoucnosti?