✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#21

Damien se mnou na lavičce seděl dlouhou hodinu. Probrali jsme snad všechno, tedy vyjma Samanthy a Eleanor. Tomu tématu jsme se paradoxně oba svědomitě vyhýbali. Já věděla, že na místě nic nevyřešíme, a on mě naproti tomu jistě nechtěl ještě víc zneklidňovat. Podvědomě určitě tušil, že jsem vyděšená do morku kostí, ovšem moudře mé rozpoložení nerozebíral. Znal mě. Znal mě dlouho a velmi dobře.

Když začaly pomalu mizet i ty poslední chabé paprsky slunce a vládu přebíral večer, rozloučili jsme se a já se konečně vydala do bytu. Cestou jsem uvažovala, jak Louimu co nejjemněji sdělit, že bude... tátou. A já mámou. Oh Bože. Dělalo mi obrovské problémy o rodičovství vůbec uvažovat. Nedovedla jsem si samu sebe v podobné roli vůbec představit. Navíc s reálnou hrozbou Eleanořina strážného anděla za zády.

Moje noha právě zabočila do ulice, v níž kluci bydleli, když se z nebe spustil silný déšť. Veškeré volné prostranství se tak vylidnilo, připadalo mi, jako bych byla jediným přeživším člověkem na planetě.

Zachvěla jsem se, přitáhla si bundu blíž k tělu a chtěla pokračovat, když mé rameno znenadání stiskla čísi horká dlaň. Vykřikla jsem, dotyčnému se vysmekla a jediným pohybem se obrátila.

Přede mnou stál v černé kapuci Ian.

„Sleduješ mě?" vyjela jsem rovnou. Strach přebilo obrovské rozhořčení. Takže se mi to předešlého večera u Denise s Timem nezdálo. Skutečně tam byl. Z jakéhosi neznámého důvodu se nám držel v patách. Pravda, už na shakespearovském festivalu jsem z něj měla divné pocity, ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se s návratem do Londýna všechno jenom zhorší.

Věnoval mi široký bezstarostný úsměv, jako by se ho to celé snad vůbec netýkalo. „Stýskalo se ti?"

Vřela ve mně krev. Co bych měla udělat, abych ho trochu znejistěla? Abych mu smazala z tváře ten povýšený výraz? Normálně jsem na sobě sklony k násilnictví nepozorovala, ale tehdy jsem bojovala s touhou vrazit mu pořádnou facku. Bylo nad slunce jasnější, že jsem na svůj prvotní varující instinkt měla dát.

„Netuším, co ode mě chceš," pokrčila jsem rameny, o něž se mi stále rozbíjely těžké dešťové kapky, „ale nemám zájem si s tebou vůbec povídat. Takže když mě omluvíš..." S tím jsem se obrátila na patě a chystala se překonat těch posledních pár desítek metrů k suchému vítajícímu útočišti, kde ze sebe budu moci to mokré prádlo bez starostí shodit.

Ian mi však nic podobného nedovolil. Neurvale mě chytil za zápěstí, právě za to, na němž mi Samantha zanechala rudé spáleniny, a já potlačila bolestivé syknutí. „Pusť mě!"

„Takže ses už stačila se Samanthou seznámit?"

Krve by se ve mně nedořezal. Ustrnula jsem a vytřeštila zrak. „Co p-prosím?"

Úšklebek, jenž mu ozdobil tvář, mi způsobil nepříjemné chvění po celém těle. Měla jsem z něj konečně opravdový strach. A díky provazcům silného nepříjemného deště, jenž na nás seshora dopadal, jsem ani nemohla spoléhat na jakoukoli pomoc.

„Neříkej, že tě to za poslední dny ani jednou nenapadlo," pronesl posměšně, aniž by mé zápěstí pustil. Zvláštní ovšem bylo, že místo bolesti jsem v místě oné ošklivé spáleniny cítila jemné mravenčení a příjemné teplo...

„Nevrtá ti hlavou, kdo jsem?"

Zatnula jsem čelist a zpříma mu pohlédla do očí. „Blázen? Šílenec? Utekls snad z nějakého sanatoria?" Pálila jsem svá obvinění úplně bezmyšlenkovitě, ani jeho za normálních okolností velmi půvabná a charismatická tvář mě nedonutila trochu polevit v ostražitosti. Byla jsem vůči jeho šarmu naprosto imunní. Intuice ve mně řvala dost nahlas na to, abych ji mohla ignorovat.

Úsměv se mu ještě rozšířil. „Samá voda, holčičko..."

„Neříkej mi holčičko," zasyčela jsem jako jedovatá zmije.

„Takže radši Petro? Nebo dívenko z České republiky? Či se necháš titulovat Tou, jež si prošla výměnou duší? Stačí říct, na výběr máš spoustu možností!"

Dávno jsem ho přestala poslouchat. Na kolena mě srazila jeho slova o výměně duší. Šlo snad o hloupý vtip? Vždyť o tom nevěděla kromě mě, Louiho a El živá duše! Nikdy by nás nenapadlo šířit se o takové věci. Lidé by nás měli za úplné blázny. Tak kde přišel právě tenhle podivín k citlivým informacím?!

Můj žaludek se v jediné vteřině stačil proměnit v klubko svíjejících se hadů.

„Přesně tak," vrčel, najednou z jeho těla sálal chlad, „vím to. Vím všechno."

Oči se mi zalily slzami. „Kdo jsi?"

Hnědá kolem jeho zornic zezlátla. „Ve skutečnosti se jmenuji Samuel. A jsem jeden z nejvyšších Strážců."

* * * * * * * * * *

Vím, že děkuju skoro pořád, ale já zkrátka musím. Vaší podpory si nesmírně cením, speciální poděkování pak patří těm z vás, které se mnou kráčí už od samotných počátků a které moje "storky" pořád baví. Neříkám, že jsem kdovíjak originální nebo že je mé psaní lepší než ostatních tady na wattpadu, to ani náhodou. Ale váš zájem mě těší, vaše krásná slova neuvěřitelně pohladí a pomáhají mi, když zrovna nemám náladu. Mám vás ráda ♥

PS: A díky také za vaše komentáře k "Vsuvce", která předcházela tomuto dílu. Totálně jste mě odzbrojily a nebudu lhát, ona slova se četla prostě fantasticky =D Děkuju vám! ♥