✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#38

„No," prolomil ono tíživé ticho nakonec Louis, ač jsme z pohledu kolemjdoucích jistě museli vypadat jako naprostí šílenci. Pár stojící ruku v ruce před jednou z nejznámějších restaurací v Londýně, nevnímající, schopný jen netečně zírat vpřed. Vážně super.

„Neměli bychom už konečně vejít dovnitř?"

Měli, jenže já zkrátka nedonutila kolena k pohybu. Nešlo to. Byla jsem paralyzovaná, jako by mi na boty někdo přidal několik desítek kilogramů těžká závaží. Ono mi vlastně i pouhé pomyšlení na jakýkoli krok činilo nemalé obtíže. Můj žaludek se houpal jako na vlnách, vydatná snídaně mi v ústech zanechala jen divnou pachuť.

„Neboj," stiskl povzbudivě mou ruku. „Přišli jsme si jen promluvit. Navíc kolem sebe budeme mít spoustu dalších lidí. Tahle restaurace bývá narvaná k prasknutí. Nemusíme si dělat vůbec žádné starosti..." Sice bylo hezké, jak zarytě se mě snažil přesvědčit, ale jelikož ani on sám svým slovům nevěřil, což jsem z tónu jeho hlasu jasně poznala, nepomohl mi. Paradoxně snad právě naopak. Knedlík v krku se nebezpečně zvětšoval, přestávala jsem nejen mluvit, ale dokonce pomalu i dýchat. Opět mi ramena podklesla pod tou neuvěřitelnou tíhou. Celý svět mi na nich ležel. A to představovalo něco, s čím jsem se musela poprat sama.

„Já vím," vydechla jsem. „Máš pravdu. Ale..."

„Chápu tě."

Vzhlédla jsem k němu.

„Skutečně," trhnul hlavou a pohledem se vrátil ke skleněným dvoukřídlým dveřím, za nimiž na nás zřejmě někde čekala Eleanor.

„Jedna moje část už ji nechce nikdy vidět. Ale ta druhá je odhodlaná zjistit, co se Samanthou chystají. Protože něco mají nade vší pochybnost v plánu. Teď se jen rozhodnout, která z těch dvou věcí je důležitější." Řečnický obrat. On si to dávno ujasnil.

A já koneckonců taky, ačkoli se mi to ani za mák nelíbilo. Jenže cesty ke správným věcem nebývají posety okvětními plátky růží. Naopak. Často jsou plné překážek a nesnází.

Bezděky jsem si položila ruku na břicho. Pocit zodpovědnosti za další život přidal novou ochrannou vrstvu kolem mého srdce, věděla jsem, že se za to maličké budu prát jako rozzuřená lvice, ukáže-li se to někdy jako nutnost. A byla jsem si víc než stoprocentně jistá, že Louis udělá bez váhání to samé.

„OK," přešlápl, mou ruku stále křečovitě svíral ve své. „Oficiálně to čekání ukončuji. Jdeme."

Nebránila jsem se. Ale ani jsem příliš nespolupracovala, spíš jsem za ním jen vlála, nechala se vtáhnout do konejšivého tepla a voňavého prostoru restaurace a psychicky se připravovala na vše, co se ke mně nezadržitelně blížilo.

Mé smysly tu vysokou dívku se záplavou tmavě hnědých vlasů zaregistrovaly téměř okamžitě. Vypadala... Neumím to vlastně správně pojmenovat. Měla propadlé tváře, kruhy pod očima, šaty už neobalovaly ty dokonalé křivky, jež jsem u ní znala. Strašně se změnila... K mému vlastnímu překvapení jsem k ní pocítila lítost. A dokonce... dokonce i špetku shovívavosti.

Potřásla jsem hlavou a pro jistotu zrak sklopila k podlaze. Bylo to mnohem těžší, než jsem si kdy představovala. Spolu s Eleanor se zhmotnily všechny mé dlouho potlačované noční můry. Všechny kruté vzpomínky se vrátily, a to s úplně novou, málem až zničující silou. Bála jsem se k ní přiblížit. Bála jsem se na ni znovu podívat.

„Tady jsem!"

Při zvuku jejího hlasu mi po zádech přeběhl mráz.

„Nezapomeň," naklonil se mi Louis těsně k uchu. „Miluju tě."

Věnovala jsem mu všeříkající úsměv a zhluboka se nadechla. Představila jsem si, kterak kolem mého těla padá temná ochranná opona, oddělující mě od okolního světa. Nikdo se přes ni nedostane. Nikdo...

Překonat poslední dva metry mi činilo největší problém. Čas jako by se navíc zastavil. Anebo plynul k zbláznění pomalu.

„Jsem strašně ráda, že jste mé pozvání přijali."

Zpod sklopených řas jsem k Eleanor vzhlédla. Sledovala mě. Upřeně, ovšem naprosto nevzrušeně. Ba co víc, nedokázala jsem z výrazu její tváře vyčíst vůbec nic.

Bylo to... zvláštní. Nějakou dobu jsem v tom těle strávila. Znala jsem jej, chápala jeho náznaky, všechny odezvy se mi najednou připomněly. Jistým způsobem mě s ním stále něco spojovalo.

„Sluší ti to," dotkla se znenadání mé paže. Tělem mi projela snad tisícovka voltů. Lapla jsem po vzduchu a bezděky Louiho ruku sevřela pevněji, představoval jediný stabilní bod, jenž mě držel při vědomí.

„Vlastně vám to sluší oběma," pokračovala, jako by si mé popelavé pokožky nevšimla. Ačkoli se snažila hrát na pohodu, nešla jí ta slova dost dobře přes rty. Nemyslela je upřímně.

„El, prosím," zvedl Tommo ruku, „přejdi k věci."

Nechápavě zamrkala. „Promiň?"

„Chceš mi snad říct, že celé tohle setkání," obsáhl gestem prostor okolo nás, „jste nenaplánovaly se Samanthou?"

Rysy v obličeji jí ztvrdly.

„Nic nám k tomu neřekneš?"

„Posaďte se, prosím," ukázala ke stolu za sebou. „Všechno vám vysvětlím."

* * * * * * * * * * * * * *

Čím to, že při psaní tohoto díla jsem pokaždé tak naměkko? Zvláštní. Těžko vysvětlitelné... A vlastně se to děje jen DÍKY vám! Nebýt vašeho zájmu, nemělo by IWBWY žádné pokračování. Jste skvělí, skutečně. Mám zkrátka ty nejlepší čtenáře! A děkuji i za trpělivost a shovívavost, vím, že teď je to s mým časem na štíru. Mám vás ráda ♥ Komentář samozřejmě potěší jako nic jiného... ;o)