✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#37

Prvních dvacet minut jsem vnímala jen zpola. Stalo se toho tolik, že myšlenky na cokoli důležitého odplouvaly do dáli, aniž bych měla byť jen mizivou šanci po nich sáhnout. Jakmile se však opar obav trochu rozplynul, zatočila se mi hlava znovu.

Oběd s Eleanor.

Už jsem nepochybovala, že žádost o setkání nebyla z její strany žádným projevem pokory či snaha povědět "promiňte". Jistě ne po onom nepříjemném výstupu se Samanthou. Něco chystaly. A já tušila, že se mi to nebude ani trochu líbit.

Cítila jsem se zrazená. Proč se nám ti... všichni neustále pokoušeli zničit štěstí? Copak jsme na něj s Louim neměli právo? Zdálo se, jako by se proti nám spiknul samotný Vesmír. Bojovala jsem dlouhou dobu. A když jsem konečně dostala, bez čeho už mé srdce nedokázalo naplno fungovat, do cesty se mi svalil další obrovský balvan. Obejít se nedal, jedinou možnost představovalo jeho zdolání.

"Na co myslíš?" vytrhl mě Louiho hlas z hlubokého zamyšlení.

Pousmála jsem se a pohodila hlavou. "Nic konkrétního. Spíš tak... analyzuju."

V nevyřčené otázce pozvedl obočí. A já opět zalitovala, že jsem radši nedržela jazyk za zuby. Ve stresových situacích jsem paradoxně vždycky rychleji mluvila, než myslela. Stejně jako nyní. Ale co jsem mu asi tak měla říct? Lhaní mě už nebavilo, nicméně pravda mu zase mohla ublížit...

"Přehrávám si to s Niallem a Samanthou. Proč jej do toho vůbec zatahovala? Co tím sleduje?"

Louis k mému nesmírnému překvapení onen údiv nesdílel, naopak. Kousl se zaujatě do rtu a odvrátil pohled k jednomu z oken, do nichž znovu vytrvale bubnoval déšť. Dobře jsem takový výraz znala.

"Chceš vědět, co si myslím?"

Opřela jsem se v židli a ve vyjádření trpělivého očekávání zkřížila paže na prsou.

"Niall pro ni představuje snadnou kořist. Je zraněný, je utrápený. A pekelně naštvaný na nás oba, i když se to snaží nedávat najevo. Zřejmě si plánovala, jak ho dostane na svou stranu a získá tak spojence."

"Jak si... Jak si mohla byť na jedinou vteřinu myslet, že se k ní Niall přidá?!"

Povzdechl si. Zoufalství z něj sálalo na míle daleko. "Víš... Zranění lidé dělají různé věci."

Teprve tehdy mi došlo, kam naše konverzace směřuje. Aha... Už jsem Saminy pohnutky chápala. Sázela na to, že blonďákova bolest je mnohem větší než samotná láska ke mně nebo k jednomu z jeho nejlepších přátel. Z čehož plyne... Jasně. Ona být na jeho místě, krutě se nám pomstí.

Neviděla jsem do Niallova nitra, přesto... Přesto jsem si nedovedla představit, že by nás vědomě zradil. Přece musel chápat. Muselo mu být jasné, že jsem mu neublížila záměrně. Bohužel emoční stránka každého člověka je individuální, specifická, city nejsou věc, jíž bychom mohli poručit. I mně samotné nezbývá nic jiného než se s tím smířit. Konečně. Ačkoli to někdy znamená zranit blízkého člověka.

"Ale neboj se," natáhl se Louis přes stůl a pohladil mě po tváři. "On to neudělá. Nespolčí se s ní."

"Jsi si jistý?" Ta otázka ze mě vylétla dřív, než bych se stihla zarazit.

Otevřel ústa k odpovědi, ovšem nakonec neřekl nic. Ať měl na jazyku cokoli, na poslední chvíli si to rozmyslel. Záblesk pochyb v jeho očích trval sice jen zlomek vteřiny, ale stačil. Věděla jsem, že to Lou cítí úplně stejně jako já.

Následně se ticho táhlo několik dlouhých minut. Život v podniku kolem nás spíš jen probíhal, jako bychom ani nebyli jeho součástí. Seděli jsme mlčky, oběma se mezi obočím vytvořila hluboká starostlivá vráska, měla jsem strach, že skrz mraky, co se nám stáhly nad hlavou, už nikdy nevysvitne slunce.

"Pořád si stojíš za tou schůzkou s Eleanor?" Houkla jsem, když v porcelánovém hrnku bylo sotva po dně dávno vychladlé kávy a malý talířek zdobilo posledních pár drobků z tvarohového koláče.

Louis dopil své espresso a jedinkrát krátce trhnul hlavou. "Stojím. Obzvlášť po tom ranním výstupu se Samanthou."

"Takže si nemyslíš, že se s námi chce udobřit?"

Pohrdlivě se uchechtl. "Nejsem naivní. Zpočátku jsem v to asi doufal, ale po všem, co se stalo..." Větu nechal nedořečenou, no svou myšlenku ani ukončovat nemusel. Věděla jsem lépe než kdokoli jiný.

...

Nervózně jsme ruku v ruce stepovali před restaurací a zírali na zdobeným písmem vyvedený dlouhý štít se jménem podniku, ani jeden z nás se dovnitř právě nehrnul. Ve mně vřela obrovská spousta emocí. Nejradši bych se obrátila na patě a utekla. Zbaběle se vytratila z boje jako ten nejposlednější zrádce.

* * * * * * * * * * *

Snad se vám díl líbil, omlouvám se za tak sporadické přidávání, ale chodím z práce hotová, pak se ani k tomu psaní nedokopám. Uvidíme, snad se to časem zlepší, do té doby dál prosím o trpělivost, díky za vše, mám vás ráda!

PS: Výhry v soutěži pošlu, jen jak mi to čas dovolí ♥