✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#68

Musím se vám přiznat, že při psaní tohoto dílu jsem měla na krajíčku. Nemluvě o tom dalším, ten prořvu od začátku do konce... Uuuuf *neee, to není spoiler* No, snad se vám i přesto bude líbit, je to přece jen má největší srdcovka a doufám, že jste NIKDY nelitovali jediné sekundy, kterou jste příběhu věnovali. MÁM VÁS MOC RÁDA! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Lou? Lou, slyšíš mě? To jsem já..." Stále dokola jsem opakovala jeho jméno, hladila jej po tvářích, chytala za ruce, proplétala jeho mrtvolně ledové prsty se svými. Všechno ale marně. Nepohnul se, neshlédl ke mně. Vůbec netušil, že tam jsem.

„Nevnímá tě," zkonstatoval nevzrušeně Samuel po několika nejdelších vteřinách v mém životě. Rozprostíralo se mnou bezbřehé zoufalství. Panika. S něčím takovým jsem nepočítala. Tohle teprve byla rána pod pás.

„Ptám se tě naposledy," zavrčela jsem směrem k němu, ačkoli jsem nezněla tak sebevědomě, jak jsem původně zamýšlela. Přemáhaly mě emoce. Obavy. Zapomněla jsem na své vlastní bezpečí, zajímalo mě pouze to Louiho.

Louiho a dítěte.

Syčivě jsem do plic vtáhla vzduch. „Cos mu udělal?!"

Samuel neodpověděl. Místo toho se jen sebejistě zazubil, vypadal... já nevím. Lačně. Hladově. Kolik trumfů schovával v rukávech? Kolik polen mi ještě nahází pod nohy? Nezastírám, měla jsem strach. Který vteřinu od vteřiny víc a víc vzrůstal.

„No," mlaskl, postoupil o pár kroků vpřed a zamával Louimu dlaní před obličejem. Nic. Tommo se ani o milimetr nepohnul.

„Řekněme to tak, že se teď jeho mysl nachází stovky kilometrů daleko."

„Prosím?"

„Jeho... mysl," protáhl, oči mu na moment překryla temnota. Bělmo zmizelo, nahradila jej neprostupná čerň. Víc než Strážci se v tom momentě podobal Ďáblu. Alespoň tak, jak jsem si ho odjakživa představovala.

„Toulá se v amazonské divočině, zkoumá paprsky pronikající vysokými majestátními stromy. A hledá tě. Přímo zoufale tě postrádá... Ví, že s každou další vteřinou, kdy nejste spolu, roste riziko, že tě najde mrtvou."

Zbledla jsem, útroby jako by mi sevřel ostrý ledový provaz. „To... To určitě nemyslíš vážně. To přece nemůžeš!"

„Já můžu všechno," odsekl nahněvaně, sáhl za sebe, a když ke mně o zlomek vteřiny později natáhl paži, seděl mu v dlani nádherný zářivý krystal. Pulzující, na první pohled podmanivý a okouzlující.

Problesklo mnou poznání. O čem to mluvil Lawrence, jeden ze Strážců? Že naše krystaly... zmizely. Veškerý osud, jenž nám byl předurčen, nyní ležel v rukách šílence, posedlého svou vlastní mocí a představou, že vždycky dostane, co chce. Nehledě na to...

Tiše jsem škytla a surově se kousla do spodního rtu. Pokud se krystal rozbije, ten, jemuž patří, přijde o rozum... Zbude z něj jen skořápka bez emocí, pouhý lidský obal bez duše. To jsem nesměla připustit.

„Co chceš?" zašeptala jsem zlomeně.

Samuel pokročil ještě blíž a shlédl ke mně. „Ty moc dobře víš, co chci."

Přikývla jsem a znovu se ohlédla po Louim. Netoužila jsem po ničem jiném než jeho záchraně. I za cenu vlastní svobody. Pokud však někoho milujete, vaše do té chvíle pečlivě střežené dobro ustupuje do pozadí. Udělali byste pro toho druhého cokoli na světě.

A k tomu jsem se já právě chystala.

„Necháš mě se rozloučit?"

Samuel se zarazil. Ani se to překvapení nesnažil ve svých rysech jakkoli maskovat. Díval se na mě, jako by mě viděl poprvé. Nebo jako... jako by až nyní prohlédl mou skutečnou podstatu. Jasně. Doteď myslel, že blafuju. A blafovala jsem, přiznávám, ovšem dál jsem na to neměla sílu. A vlastně ani odvahu. Samuel mohl jediným gestem Louiho zničit. Stačilo, aby krystal upustil na podlahu... Což jsem nesměla dovolit. Věděla jsem, jak to celé zastavit. Měla jsem v takovém případě snad právo zůstat jen nečinně stát opodál a přihlížet?

„Myslíš to vážně?"

Polykala jsem slané slzy. Všechno ve mně křičelo po odmítnutí. Abych zařvala NE, popadla Louiho a utekla i s ním co nedál odsud. Ale neudělala jsem to. On by nás našel všude.

Přikývla jsem.

„Fajn." Jediné slovo, pak mávl rukou a vzápětí se Louimu do očí vrátil jas. To světlo, jež zčásti mohlo za fakt, že jsem se do něj z celého srdce zamilovala.

Zlomek vteřiny nechápavě mrkal, poté si mě všiml. Obličej se mu proměnil v masku děsu a úleku. „Petru! Co tu děláš? Jsi... jsi v pořádku?"

Spolkla jsem bolestivý sten a padla mu kolem krku. „Miluju tě. Miluju, víš to? Miluju, vždycky jsem milovala a vždycky milovat budu, přísahám."

Pevně mě objal, jeho dlaně mě hřály na spodní části zad. Zhluboka jsem do sebe vtahovala jeho vůni, pokoušela si ji vtisknout do vzpomínek, jež jsem si ukryla do srdce. Pamatovat si hřejivou dokonalost jeho náruče. Silné paže, jimiž dokázal odhánět většinu mých krutých nočních můr. Rty, které dávaly zapomenout na celý svět.

„Co se děje? Petru, děsíš mě," mumlal vyplašeně do mých vlasů.

Vrtěla jsem hlavou a křečovitě v prstech držela lem jeho trika. Bála jsem se ho pustit. Nechtěla jsem se ho přestat dotýkat! Nezvládnu to bez něj. Nezvládnu...

„No tak, maličká," odtáhl se ode mě a pevně uchopil můj obličej do dlaní. „Jsme spolu. A spolu zůstaneme. To je nejdůležitější!"

Tehdy konečně se mi z očí rozkutálely slané slzy. Tisíce vnitřních démonů mi rvaly srdce z těla. Zaživa. Na cáry. Tak obrovskou bolest jsem nikdy předtím necítila. Ztrácela jsem jeho, ztrácela jsem sebe samu.

Louis se nechápavě zamračil. A já udělala tu chybu, že jsem se ohlédla po Samuelovi. Chtěla jsem zjistit, jak se tváří. Chtěla jsem odhadnout své možnosti, no nedošlo mi, že Tommo bude bez váhání následovat mého příkladu.

Jejich pohledy se setkaly. A i beze slov jsem dokázala přesně určit, ve kterém okamžiku nás obklopila vražedná nenávist.

* * * * * * * * * * * *

...ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY ČI NESROVNALOSTI SE MOC OMLOUVÁM...
KOMENTÁŘ POTĚŠÍ! ♥