✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#63

Myslela jsem, že snad špatně slyším. Ovšem... Kdepak. Louis se tvářil naprosto vážně, ba přímo odhodlaně. Ruce zatínal podél boků v pěst, žíla na krku mu viditelně pulzovala. Nemělo smysl se s ním přít. Věděla jsem to. Ať bych argumentovala čímkoli, s jeho rozhodnutím by to nic neudělalo. Když si vzal něco do hlavy, neustoupil. Za žádnou cenu.

Zhluboka jsem se nadechla a pokoušela se udržet klidný tón. "Lou, to je naprostá šílenost. A ty to víš. Lépe než kdokoli jiný. Samuel navíc přesně tohle chce! Abychom skákali podle jeho pískání. Umí být nebezpečný, prosím, nedělej to!" Upřímně, klidně bych přistoupila i k lehkému citovému vydírání ve formě slzavého vodopádu, ovšem cítila jsem takový vztek, že se pláč jaksi nedostavoval.

Louis neodpověděl. Bylo rozhodnuto. A já to nemohla nikterak zvrátit.

Doklopýtala jsem k posteli a svezla se do pečlivě ustlaných pokrývek. Svět kolem se proměnil v barevnou šmouhu, na vteřinu jsem úplně přestala vnímat. Civěla jsem na své prsty propletené na kolenou a snažila se ujasnit, kde přesně se stala ta první, fatální chyba. Co odstartovalo zoufalý boj o naši existenci? O... o naše dítě?

Několik chvil ani jeden z nás nepromluvil. Snad bych mohla přesně říct, co se mu honilo v hlavě. Bezpochyby dával dohromady plán, jenž by mu umožnil dostat se před Samuela a mít nad ním konečně navrch. Jelikož ač jsme se doposud snažili ze všech sil, nepodařilo se nám získat jedinou výhodu. A pokud náhodou, rychle jsme o ni zase přišli. Samuel byl přese všechno bytost nadpřirozená, i když, uznávám, to v mých myšlenkách znělo dost přitažené za vlasy. Disponoval tudíž úplně jinými schopnostmi, zbraněmi. Hrál velmi nebezpečnou hru. A jistě do ní hodlal vsadit všechno.

„Nedělej to," zkusila jsem na něj znovu apelovat. Zavalovalo mě bezbřehé zoufalství. Obávala jsem se, že jestli se Lou odhodlá k něčemu na vlastní pěst, dopadne to... zle. Velmi zle.

Povzdechl si a vjel si rukou do vlasů. Jindy svůdné gesto, jímž mě k sobě nevědomky vábil, nyní gesto tíživé, snad dokonce plné loučení. Viděla jsem v něm spousty chmurných náznaků, dovedla jsem si vykonstruovat stovky černých scénářů. Má představivost opět jela na plné obrátky, nedokázala jsem ji žádným způsobem zabrzdit.

„Petru, musím něco udělat," zamumlal nakonec. „Přece takhle nemůžeme žít donekonečna! To se vážně chceš pořád bát, kdy se tu ten zmetek objeví a začne na nás zkoušet další úskoky? Ne. Už ne. Nenechám si tě vzít. Ani tebe, ani naše dítě."

„Tak proč to nenecháš na Strážcích?!" Sotva mi ona věta vyletěla z úst, už jsem věděla, že minula cíl. Copak mi to neřekl jasně? Nevěří jim, že něco zmůžou. Ale pokud ne oni, jak by mohl čehokoli dosáhnout Tommo? Jakou asi měl šanci? Jednoznačně mizivou. A já musela udělat vše pro to, aby od svého záměru upustil...

Pohrdlivě odfrkl. „Oni? Nenašli Samuela doteď! Snad vážně nevěříš, že se něco změní..."

Stáhla jsem se. Jasně, měl svým způsobem pravdu. Sama jsem nic z toho nepředpokládala, jen jsem mu nabízela veškeré myslitelné alternativy a doufala, že ho třeba nějaká z nich donutí couvnout, vychladnout a uznat, že jeho plány se rovnají sebevraždě.

„Lásko," klesl přede mnou na kolena a opatrně vzal mé ledové ruce do dlaní. Do očí se mi nepodíval. Buď se neodvážil, nebo měl strach, co v nich uvidí.

„Snaž se mě pochopit. Něco... Něco udělat musím! Co kdybych o vás přišel?" Něžně mě pohladil po břiše a syčivě do sebe natáhl vzduch. „Nepřežil bych to. Jste to jediné, za co skutečně má cenu bojovat..."