✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#33

Nebyla jsem schopná sebrat se a z ložnice odejít. I když Damien zmizel a já opět osaměla, nedonutila jsem nohy k pohybu. Seděla jsem na posteli. Záda nahrbená, ruce křečovitě sevřené v klíně, pálení v očích. Cítila jsem se rozpolcená. Vnitřně rozervaná. A neuvěřitelně ustrašená. Bála jsem se nejen o to malé, co mi rostlo pod srdcem, ale nyní i o Louiho. V každé další minutě se mohl objevit Samuel a všechno zničit.

Jako horké uhlí mě v kapse pálil zmuchlaný dopis. Měla jsem tendenci se neustále ošívat, bodal mě tisícihlavý roj rozzuřených včel.

A ke všemu dole ještě spolu s Louim přecházel Niall. Má další noční můra.

Po jedné dlouhé minutě jsem se s tichým povzdechem vytáhla na nohy a s nuceně strojeným pohodovým výrazem se vydala do přízemí. Tam se to pořád hemžilo policisty. Jedna černá uniforma vedle druhé, jímala mě z toho úzkost.

Sestoupila jsem po posledním stupínku a zvědavě natáhla krk. Ať jsem se snažila jakkoli, Louiho jsem nikde nenašla. Zmocnila se mě panika spojená s paranoiou. Co když se mu něco stalo? Co když je v nebezpečí? Sice jsem mu doposud nic neřekla, ale... Jak si můžu být jistá, že Samuelovi prostě nepřeskočí?

„Louis si šel ven zavolat," ozvalo se mi po levici.

Nadskočila jsem leknutím a obrátila se po hlase. Aha. Na prahu kuchyně stál s rukama zastrčenýma v kapsách Niall. Díval se na mě, ač měl tendenci neustále těkat pohledem kamsi za má záda, spodní ret se mu nejistotou chvěl. Vznášelo se mezi námi napětí. Čemuž se nikdo nemohl divit, já už vůbec ne. Měla jsem toho tolik na srdci! Ale... Netušila jsem, zda je správné cokoli z minulosti vytahovat.

„No, ehm," odkašlal si, „a jak se... jak se máš?"

Pousmála jsem se, klesla do sedu a dlaně si opřela o kolena. Bzukot mužů kolem nás jako by na vteřinu utichl. Existovali jsme jen my dva. I osud věděl, jak důležitá a doposud nedořešená věc mezi námi visí.

„Já se mám... skvěle," pokrčila jsem rameny, detaily ze života s jeho nejlepším kamarádem jsem se rozhodla vynechat. Pro dobro jeho, a dokonce i to své.

„A ty?"

„Já?" vykulil překvapením oči.

„Ano, ty," kývla jsem. „Přece jen jsme spolu dlouho nemluvili..." Pokoušela jsem se krotit výčitku, jež se mi vkrádala do hlasu, jelikož jsem na ni neměla ani to nejmenší právo.

Nervózně si prsty projel vlasy. „Já vím, já se... moc se ti omlouvám."

No, tak to jsem nečekala.

„Choval jsem se jako idiot, vím. Jenže na druhou stranu... Znamenala jsi pro mě hrozně moc. A vlastně pořád ještě znamenáš," střelil po mně pohledem a vzápětí jej opět odvrátil. Zřejmě se mi do obličeje nezvládl dívat příliš dlouho.

Ne, ani to jsem mu nemohla vyčítat.

„Potřeboval jsem jen trochu prostoru. A potřebovat asi ještě do budoucna budu. Nicméně," zamrkal, vnímala jsem změnu, co se tónu jeho hlasu týče, „jsem... někoho poznal."

Srdíčko mi poskočilo, vše se ve mně tetelilo. „Skutečně?"

„Jo... Potkali jsme se v Dublinu, vrazila do mě a vylila mi na svetr horké kafe. Takové klasické hollywoodské klišé," zazubil se, přestože to byl výraz nejistý, a možná dokonce trochu umělý.

„Páni," přikyvovala jsem, „tak to je skvělý! Vážně... Jen doufám, že si tě slečna zaslouží. Jestli ne," spiklenecky jsem mrkla, „bude mít co dělat se mnou."

Tehdy jsem věděla, že tato volba slov byla obrovskou chybou. Radši jsem si měla spolknout jazyk! Niallovi totiž výraz ve tváři zkameněl, oči potemněly. Přesně takhle se tvářil, když jsme spolu mluvili naposled. Vyčítavě, zraněně, zoufale.

„No," přešlápl, zjevně odhodlán změnit téma. „Ostatně ji brzy poznáte. Dnes večer přiletí, tak... co kdybychom si všichni zašli zítra ráno na snídani? Řekněme v osm v Picolu pod Trafalgarem?"

Kousla jsem se do spodního rtu. Ne, nechtělo se mi. Všechno ve mně křičelo, abych rázně odmítla. Mám se sejít nejen s Eleanor, která nás z nějakého mně absolutně neznámého důvodu pozvala na jakýsi usmiřovací oběd, ale čelit i Niallově novému objevu?

To přece nemůžu nikdy nezvládnout...

„No," sklopila jsem pohled ke špičkám svých bot, „já-já nevím, asi bych to měla probrat s Louim..." Modlila jsem se, aby on byl tím, kdo Niallův návrh rázně odmítne, ovšem jakmile blonďák trhnul hlavou a zamručel, věděla jsem, že jsem právě prohrála. „Už jsem to s ním probíral. S nadšením souhlasil. Podle mě se mu ulevilo."

Vykulila jsem oči. „Ulevilo?"

„No... Jako že ti dám do budoucna pokoj."

Bodlo mě u srdce. Krutá slova...

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Tyto díly jsou pro vás a díky vám. Pevně doufám, že se sem budete i do budoucna vracet, psaní, potažmo tento profil pro mě moc znamená. A vy taky. DĚKUJU ZA VŠE! ♥