✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#6

Krásný páteční večer! Jsem se hecla a napsala takhle rychle nový díl BWM, snad vám tím udělám aspoň trochu radost a třeba zpříjemním i nadcházející víkend =) Vždycky musím využít, když se u mě zastaví paní Múza na kratičkou návštěvu =D Díky za vaši podporu, jste prostě naprosto boží!

* * * * * * * * * * * * * *

Louimu trvalo podezřele dlouho, než nabízenou dlaň přijal. A dokonce i ve chvíli, kdy ji vsouval do té Ianovy – jak jsem se právě dozvěděla –, si udržoval odstup, tvrdou masku. Skoro jako by jeho ruka byla nějaký smrtelně jedovatý pavouk.

„Louis Tomlinson."

Ian vědoucně přikývl. „Já vím. Znám tě. I tebe," slétl očima ke mně. Zvídavost mu z rysů nezmizela, snad právě naopak. S každým zlomkem vteřiny jako by dokonce narůstala. Ano, byl atraktivní, to se nedalo popřít, jenže... Nevím. Něco se mi na něm nezdálo. Choval se až moc familiárně. Až moc pohodově.

„Naše hrdličky pronásledované bulvárními hyenami." Ač slova sama o sobě mohla znít tvrdě a nepřátelsky, tón hlasu tak v nejmenším nepůsobil. Spíš jen zkonstatoval, upozornil na opravdový, neopominutelný fakt. Což mě kdovíproč dráždilo. Tvářil se, jako by nás dlouhé roky znal. Oba.

„Promiň," opáčil suše Louis, „ale my už se někde viděli?" Takže měl z Iana stejný dojem jako já. Nebyla jsem zaujatá, konečně jsem dokázala věci vidět přesně takové, jaké jsou.

Muž se znovu sebejistě zazubil. Napadlo mě... Existovalo vůbec něco, co by jej dokázalo vyvést z rovnováhy? „Vy mě asi ne, no moje fotky se taky takřka denně neobjevují na stránkách všech novin."

Tommo vztekle zatnul čelist. Na takové chování měl alergii stejně jako já. Když se úplní cizinci chovali, jako by měli patent na naše životy. Jako by mohli rozhodovat za nás a pak na ramenou nést břímě jimi provedené volby. Takhle je – nás veřejnost vnímala. Sakra, pořád ještě jsem si nezvykla na tu obrovskou složitou mašinérii, do níž mě vztah s Louim uvrhl.

„Tvá přítelkyně," mluvil nadále k mému společníkovi, z hlasu mu znenadání zmizela veškerá laskavost, vnímala jsem jakési povýšení, „si se mnou odmítla dát panáka, napijeme se spolu?" Nabídl mu kelímek stejně jako mně a Louis též rázně zavrtěl hlavou. „Díky, ale ne. Čeká nás ještě cesta zpátky do Londýna, slíbil jsem, že ji odřídím."

Ian vykulil oči. „Ehm? Hodláte se uprostřed noci vracet do města?"

Z jeho výrazu jsem jasně vyčetla, co si o nás myslí. Blázni. Cvoci. Šílenci.

Louis trhnul naprosto nevzrušeně rameny. „No... Něco proti?"

Náš nový známý ignoroval ironii v jeho hlase, přivřel oči dokonce i nad za uši tahajícím opovržením. Vykouzlil široký úsměv a rozpřáhl paže. „Můj kamarád vlastní dvě ulice odsud moc příjemný malý hotýlek. Jsem si jist, že jeden pokoj by se tam ještě našel..."

Nejistě jsem se kousla do rtu. Buď byl Ian sériový vrah, nebo v něm alkohol jen probudil přílišnou přátelskost. Ať tak nebo tak, z celého jsem se toužila vrátit do Londýna. Do toho velkého bytu o několika ložnicích, do mého druhého domova. Kde jsem se navzdory naší společné minulosti cítila v bezpečí. Tedy, určitě víc v bezpečí než tady.

Lou se natáhl ke mně a paži mi ochranitelsky omotal kolem pasu. Vnímala jsem z něj napětí. I jeho svaly byly tvrdé jako skála, zřejmě si to neuvědomoval, no drtil mé tělo ve skutečně naléhavém sevření. Na poslední chvíli jsem v ústech zadržela ostré syknutí.