✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#53

Klasické oznámení na konci 😊
//\\//\\//\\//\\//\\
Dlouho v tom nekonečném prostoru panovalo ticho. Soustředěné, plné jiskřícího napětí. Plaše jsem si ty mocné muže před sebou prohlížela a pokoušela se v jejich tvářích najít aspoň nějakou, i sebemenší odlišnost.
Marná snaha.
"Vítáme tě, duše," pronesl jeden z nich, ačkoli jsem nevěděla který, jelikož se jim vůbec nepohybovaly rty. "Ze všeho nejdřív se moc omlouváme za tak nenadálé pozvání sem k nám," konečně postava ve stříbrném hábitu rozpřáhla paže, a já tak věděla, komu mám věnovat pozornost. "Ovšem jistě uznáš, že se situace značně vyostřila."
Sklopila jsem hlavu a nervózně přešlápla.
"Damien nás už o všem informoval," pokračoval Strážce. "Je až neuvěřitelné, že Samuel tak dlouho unikal naší pozornosti. Nechápu," zavrtěl hlavou, "využíval svou moc, aby za sebou zahladil stopy."
Pracně jsem v očích zadržovala slzy. Chtělo se mi křičet.
"Tvrdil ti, že jste se setkávali tváří v tvář v každém z tvých předchozích životů?"
Dovolila jsem si vypustit z hrdla alespoň část vzduchu, kterou jsem doteď v plicích zadržovala. Jako bych se dokonce bála i jen o kousek pohnout. Zdálo se, že svět stojí na velmi chatrných základech. Které jsem musela ještě nějakou dobu udržet.
"Ano," odpověděla jsem nakonec, "prý jsme se znali. A... a v každém z nich jsem údajně zničila jeho existenci."
Stříbrný Strážce zvrátil hlavu a zavřel oči. "Ano. Tím, žes ho pokaždé odmítla."
Neurčitě jsem trhla rameny. Nepřišlo mi správné souhlasit s jeho konstatováním, stále mi přišlo neuvěřitelné. Absurdní! Takhle se přece život netvoří. Nebo... by aspoň neměl. Dost na tom, že se člověk musel vypořádat s nástrahami reálného světa. Asi jsem začínala chápat, proč ten nadpřirozený existoval jasně oddělený od skutečného. Oba bychom nezvládli...
"Víš něco bližšího o tom skotském hradě, kde tě držel?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Nic."
Strážce neklidně přešlápl. "Kontaktoval tě od té doby?"
Další odmítnutí.
"Obávám se, že jsme ve slepé uličce."
Vyprostila jsem se ze sevření Amelie a následně i Damiena a položila si dlaně na břicho. Nesměla jsem zapomenout na život, jenž ve mně rostl. Už kvůli němu jsem byla nucena bojovat. Překonávat sebe i překážky, jež mi pod nohy dopadaly z nebes. Doslova.
"A je tu ještě jedna věc."
Zvedla jsem hlavu. Strážce měl ruce propletené před tělem, hlavu sklopenou k nim. Ani další náhle nechtěli čelit mému pohledu. A když jsem pohlédla na Damiena, choval se stejně. Dokonce ani Amelia mi očima nesdělovala povzbuzení.
Cítila jsem se neuvěřitelně sama.
"O co jde?" Založila jsem paže na prsou, aby si nikdo z přítomných nevšiml, jak se celá třesu. Od kořínků vlasů až po konečky prstů na nohou. Mohla jsem očekávat, že se to všechno sesype ještě víc. Nikdy nezůstane u jednoho.
"Abys pochopila, jak my Strážci fungujeme," pokynul a já jej prakticky proti vlastní vůli následovala. Svaly fungovaly, aniž bych je vědomě ovládala.
Strážce mě odvedl do nicoty. Neviděla jsem nic než mléčnou mlhu, jež mi stále šplhala po těle a nenechavými pařáty jej ovíjela. Když jsme zastavili, zvedl ruku a mávl jí ve vzduchu, načež se prakticky z ničeho začaly vynořovat nezřetelné obrysy.
"Co je to?" Špitla jsem.
Strážce se usmál. A já poznala. Jednalo se o obrovské mramorové výklenky, jež byly všechny po okraj naplněné zářivými krystaly různých velikostí. Na první pohled křišťál, ale kdo ví.
"Podívej," natáhl se a jednu tu věc vzal do ruky. Zavibrovala a vydala tlumený dunivý zvuk. "Tyto krystaly v sobě obsahují informace o všech lidech, kteří kráčí nebo kdy kráčeli po Zemi. Respektive, jedná se o duše. A všechny jejich tisícileté životy."
Naklonila jsem se a spatřila na povrchu usměvavou černovlasou dívku v honosných, tmavě zelených šatech.
"Můžeme se podívat, jak si vedou, můžeme ovlivnit přicházející. Je těžké naši úlohu pochopit," povzdechl si, "vím, ale ke všemu, co se stane, máme důvod. Bdíme nad lidstvem. Ovlivňování osudů je nesmírně těžká a nevděčná práce, podrobnostmi tě zatěžovat nebudu."
"Tohle celé," rozhlédla jsem se, "je naprosto úžasné, jenže... Povíte mi konečně, co se stalo?"
Vydechl, ramena se mu nahrbila. Vypadal v té chvíli jako zlomený starý člověk. "Tvůj krystal i ten Louiho..."
Abych trochu zkrotila ten strach, jenž se mě zmocnil, zatnula jsem nehty do dlaní.
"Ztratily se."
"Ztratily?"
"Prostě... Zmizely."
****************
Mí nejdražší literáti! Pokud by se někdo z vás chtěl připojit ke speciálně vytvořenému facebookovému profilu, stačí si do vyhledávacího pole na FB zadat "PetíStories Wattpad", úvodní fotka Londýna a profilovka Louiho 😉 Až/pokud vás tam bude více, hodím ochutnávku na nový chystaný román. Snad mi odpustíte onu troufalost založit vlastní profil, přece jen, samotný Wattpad je trochu omezený prostor, co se kontaktů se čtenáři týče... A já jsem s vámi v kontaktu moc ráda. Pokud mi/tomu dáte šanci, budu moc ráda. Těším se na vás! 💋
PS: Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám...