✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#60 /kulatý jubilejní díl > PODĚKOVÁNÍ ZA 20k PŘEČTENÍ/

Vážně jsem se snažila nepředstavovat si za jeho slovy ty nejhorší možné scénáře, ale příliš se mi to nedařilo. Mlčky, s prsty vpletenými do sebe jsem netrpělivě sledovala, kterak přechází apartmán, odhazuje tašku na koberec a následně usedá do jednoho z křesel umístěných u velkého kamenného krbu. Já zůstala stát proti němu, očekávajíc, zda ten osudný rozhovor začne jako první.

Začal. Přestože se mi ani jednou nepodíval do očí. "Poslyš, já... Ehm, vlastně vůbec nevím, jak bych měl začít..."

To protahování mi jen působilo větší a větší bolest. Rozhodla jsem se tudíž jeho rozpaky zaplašit, převzít otěže a pomoci mu ujasnit si následný postup. "Lou, to... Uch. No, a-asi nic říkat nemusíš, j-já... Já ty fotky viděla."

Trhnutím se ke mně obrátil, odtažitost nahradily otázky. "Fotky?"

Skousla jsem ret. "Ty... Ty s Eleanor."

Zbledl ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. A já najednou věděla, že pokračovat musím. Kdybych se zarazila, dopadnu zle. "Vysvětlovat nic nemusíš. Já bych... Asi bych to nezvládla."

Neodpovídal. Jen se pořád tvářil, jako bych se na místě proměnila v hustou neprostupnou mlhu. Zornice se mu rozšířily, obočí zase trochu stáhlo.

"Prosím," zasténala jsem, "nedívej se na mě tak. Jestli to chceš skončit," ano, hlas se mi zlomil, "udělej to hned. Déle už to nesnesu."

Další čekání. Louis se zprvu vůbec nepohnul, nijak nezareagoval. Jen na mě... civěl, vytřeštěný a úplně mimo. Nebo to tak aspoň na první pohled vypadalo. Kdyby se mu ramena překotně nezvedala, snad bych se o něj začala bát.

A právě tehdy jsem se nezvladatelně rozbrečela. Což jsem nechtěla, nechtěla jsem, aby si Louis myslel, že jej třeba psychicky vydírám. Jenže... Nedokázala jsem se udržet. Přece jen jsem se v umění přetvářky nezlepšila tolik, jak jsem ještě před pár dny věřila.

Svezla jsem se po zádech na podlahu a obličej skryla pod dlaněmi. Nesnesla jsem dívat se na něj, a co hůř, nesnesla jsem, aby se díval on na mě. Aby... Aby viděl další ze stránek mé slabosti.

Najednou... Najednou se však všechno změnilo. V jedné chvíli jsem se na podlaze choulila sama a v té další se nacházela skrytá v Louiho pažích. Jeho konejšivá hřejivá náruč zaplašila na několik krátkých momentů všechny starosti, absolutně nevědomky jsem zvedla paže a omotala mu je kolem těla.

"Pšššt," broukal mi do vlasů, "maličká, neplač, prosím! Zabíjí mě to..."

Jeho slova jako by ten sladký moment proťala. Jako... jako ostří nože, co letí neovladatelně vzduchem. Pokusila jsem se od něj alespoň na pár centimetrů odtáhnout, nicméně nic takového mi Louis nedovolil. Svíral mě pevně, majetnicky. A ubližoval mi tak mnohem víc...

"Lou, pusť mě..."

"Pustit?" Opáčil nevěřícně. "To myslíš vážně?" Vzal mou tvář do dlaní a zpříma se mi zahleděl do očí. "Po všech nesmyslech, které jsi právě pověděla, prostě očekáváš, že tě normálně a jen tak nechám? Ne. Tohle si musíme vyjasnit."

To jsem pro změnu nechápavě zamrkala já.

"Jak tě vůbec mohlo napadnout, že bych o tebe měl chtít přijít?!" Spíš než výčitka zněla z jeho hlasu bolest. Hluboká, silná. A já si uvědomila, že jsem mu opět ublížila. Znovu jsem si vytvořila unáhlené závěry, aniž bych jej nechala, aby se ke všemu vyjádřil...

"Vždyť já už si život bez tebe nedokážu představit! A hlavně ani nechci... Jsi mé všechno. Miluju tě. Snad jsi o tom doopravdy nepochybovala?"

Škytla jsem a na moment semkla víčka.

„Petru, no tak. Podívej se na mě!"

S uslzenýma očima jsem k němu vzhlédla. Opět mě zaplavil ten čirý, nezkalený pocit sounáležitosti. Jeho oči byly tak... tak čisté, upřímné. Náhle jsem se za své pochybnosti příšerně styděla. Ale... Tolik věcí hovořilo v Louiho obrat!

„Chci se ti moc omluvit."

Vykulila jsem zrak. „Om-omluvit? Za co, proboha?!"

Pohled mu trochu ztvrdnul. „Za to, jak jsem se ráno choval. Můžeš mi to odpustit?"

Nevěděla jsem, co bych měla říct. A tak pokračoval. „Všechno, co se v poslední době semlelo, mi v hlavě způsobilo obrovský zmatek. Ani na vteřinu jsem ale nezačal pochybovat o svých citech k tobě!" Jeho hlas získával na naléhavosti, když přede mnou klesal na kolena a něžně bral mé ruce do svých. „Jen... Všechno to na mě zkrátka padlo. Hrůza, že tě ztratím, mě div neochromila. Niallovy city, Samuelovy hrozby, naše miminko. Měl jsem dojem, jako by něco takového nemohla jedna lidská bytost snést. Teprve po svém odchodu jsem si uvědomil, jak chladně jsem se k tobě choval. Promiň. Promiň mi to, prosím!"

Ani nevím, kdy se mi po tvářích začal kutálet ty horké slané slzy. „Takže... Nic se nezměnilo?"

Pousmál se. „Jestli změnilo? Ne... Ačkoli..."

Srdce mi jednou klopýtlo.

„Možná přece něco. Miluju tě den ode dne víc."

Do lící se mi nahrnula horkost. Jedna věc mou duši stále ještě sužovala. Otázka se mi drala na jazyk, a přestože jsem si ji možná měla nechat pro sebe, splynula mi ze rtů dřív, než bych ji stihla zastavit. „A co Eleanor?"

K mému nesmírnému překvapení se nezarazil, nezbledl či jinak nedal najevo, že by jej má poznámka zneklidněla. Kdepak. Sotva dozněla poslední hláska, koutky úst mu zacukaly v úsměvu. „Snad nežárlíš?"

„Uh?"

„Ano!" zvolal vítězoslavně. „Žárlíš! A musím říct," ztlumil hlas do dramatického šepotu, „že tak vypadáš neuvěřitelně sladce."

Odfrkla jsem si a plácla jej po paži. „Lou, nezlehčuj to!"

Konečně zvážněl. „Fajn. Chceš vědět, jak to bylo s El?"

Přikývla jsem.

„Čekala na mě před agenturou, když jsem mířil na schůzku s managementem. Odbyl jsem ji, nepromluvil s ní souvisle víc než dvě slova, no právě tehdy nás zachytily foťáky těch krvežíznivých hyen. Nic bych za to nedal, že se domluvila s nějakým svým známým."

Usilovně jsem se kousala do spodního rtu. Ano, jeho vysvětlení dávalo smysl. A mé srdce jej také vítalo, bralo, ovšem... Pochybnosti, jež mi v hrudi vyhloubily ten černý kráter, stále ještě tak úplně nezmizely.

„Nevěříš mi?"

Odvrátila jsem pohled.

„Vlastně se ti asi ani nedivím," dodal zoufale, ramena mu poklesla. „Ale pověz mi jedno. Miluješ mě?"

Trhnutím jsem oči sklopila zpátky k němu. „Co?"

S němou prosbou v očích ke mně pořád vzhlížel. „U mě se nic nezměnilo. Ovšem... U tebe třeba ano. Po tom všem..."

* * * * * * * * * * * * *

V čem že byl tento díl speciální? Příběh dosáhl (pro mě) neuvěřitelných dvaceti tisíc přečtení! Whoa! Já vám z celého srdce děkuju, netušíte, jak jsem momentálně šťastná! Jste báječní, skvělí, úžasní! Říkám to pořád, mám ty nejlepší čtenáře, jaké bych si mohla přát ♥ A přestože toto pokračování nevzbuzuje takový zájem jako první část (IWBWY), oceňuji každého jednoho človíčka, který románu věnuje pozornost. Je to má největší srdcovka, spolu s prvním dílem samozřejmě, a vaše pozitivní reakce pro mě tudíž znamenají neskutečně moc! MILUJU VÁS!

TAKŽE TUTO ČÁST BERTE JAKO MALÉ PODĚKOVÁNÍ ZA TO VŠE, CO PRO MĚ SVÝM ZÁJMEM (NEVĚDOMKY) DĚLÁTE...

PS: Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám, ona dvanáctka v práci jednoho vyčerpá =D Jo, a abych nezapomněla, na FB vás všechny přivítám s otevřenou náručí, jakmile vás tam bude víc, chystám pár speciálních projektů, tak se bez váhání přidejte. ODKAZ NAJDETE NA PROFILU =)