✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#80 /závěrečná část/

Sakra sakra sakra! Jsme u konce. Vážně u konce... Uch. Nikdy jsem si nedovedla představit, že ten velký román někdy dokončím, navíc ve dvou částech. Jste úžasní. Děkuju za vaši neutuchající podporu... NO, VÍC DNES NEBUDU ŘÍKAT, VŠECHNY POCITY SI NECHÁM NA DOSLOV. Který patří snad ke všem mým příběhům. Mám vás ráda ♥ UŽIJTE SI POSLEDNÍ DÍL.

* * * * * * * * * * * * * *

Horké slzy mi stékaly po tvářích, zatímco Louis se v křesle zmítal, měl křečovitě semknutá víčka a na krku mu zuřivě pulzovaly žíly. Držela jsem jej tak silně, jak jen mi ochablé síly dovolily, ale ani to nestačilo. Připadala jsem si maličká. Nepatrná jako zrnko písku v poušti. Ztracená ve světě, ztracená mezi milionem ostatních.

V hrudi se mi rozléhalo děsivé prázdno. Obávala jsem se konce. Bylo to hrozné. Bylo to... neuvěřitelně ochromující. Připadala jsem si až zoufale bezmocná. Všechna slova, jež jsem spíš nepřítomně pronesla před Samanthou, se mi náhle znovu vybavila. Myslela jsem je vážně. Přímo smrtelně. A víc si jejich tíhu uvědomovala.

„Neopouštěj mě," šeptala jsem k němu úpěnlivým hlasem. „Lou, prosím. Já to bez tebe nezvládnu. Nic bez tebe nezvládnu. Prosím... Miluju tě. Miluju tě víc než cokoli na tomhle podělaným světě!" Ne, normálně jsem neklela, ale už jsem vážně nevěděla kudykam.

„Slyšíš mě?" naklonila jsem se blíž k jeho uchu. „Louisi Williame Tomlinsone. Už si se mnou nehraj. Koukej se vzbudit! Potřebuju tě u sebe. My oba," vzala jsem ho za dlaň a položila si ji na břicho, „tě potřebujeme..."

Vyrazil ze sebe poslední drásající výkřik plný bolesti a utrpení. Instinktivně jsem si rukama zakryla uši, zavřela oči a začala se kolébat zepředu dozadu, nedokázala jsem jeho bolest snést. Zkrátka... nedokázala. Sledovat člověka, jehož z celého srdce milujete, s vědomím, že mu nemůžete pomoci, je jedna z nejhorších věcí vůbec.

Náhle mu tělo ochablo. S rostoucím děsem jsem se napřímila a pohlédla na něj. Měl... měl otevřené oči. Zeširoka, dokořán. Zdálo se mi, jako by se mu v zornicích odráželo teplo, modrá kolem nich získala sytější odstín, už postrádala ten chladný a nepřítomný lesk, jenž mi naháněl strach.

„Lou?"

Zdálo se mi, že sebou lehce cuknul.

„Lásko?"

Nadechl se. Trhaně, sípavě. A pak ke mně velmi pomalu obrátil hlavu. Ve tváři byl stále bledý, ale líce mu pomaloučku červenaly, ačkoli jsem pod jeho kůží stále viděla jemné namodralé žilky.

„Petru?"

Tehdy okovy kolem mého srdce hlasitě zapraskaly.

„Petru," zopakoval, zrak se mu zakalil potlačovanými slzami.

Rozplakala jsem se jako malé dítě. Vytáhla jsem se na kolena, objala ho kolem ramen a začala tlumit své vzlyky do jeho košile. Měl teplé tělo, tak konejšivé... Vracel se mu do něj život. Najednou jsem si byla naprosto jistá.

„Ach, Lou," mumlala jsem a hladila ho po zádech. „Tolik jsem se bála, že... že jsem tě už navždycky ztratila."

Zvedl ruku a odhrnul mi z tváře pramen vlasů. Snad aby se na mě mohl podívat. Aby se ujistil, že tam jsem a chápu, co jeho probuzení znamená, ačkoli mu možná nerozuměl ani on sám.

„Maličká," šeptnul a dvěma prsty mě uchopil za bradu. Obrátila jsem k němu pozornost. Znovu jsem se vpíjela do všech známých rysů jeho tváře, jako bych jej viděla poprvé. Ztrácela jsem se v jeho očích, jež měly úplně jinou hloubku než předtím. Najednou se zdálo, že na mě má jeho osoba mnohem větší vliv, i když jsem myslela, že už to není možné.

Nadechla jsem se k něčemu dalšímu, ale zapojit své hlasivky do činnosti jsem jaksi nestačila. Louis mě totiž políbil. Naléhavě, hladově, vnímala jsem z něj obavy, strach, zároveň však obrovskou úlevu. Jeden druhého jsme se drželi, jako bychom se báli, že bez vzájemné opory nepřežijeme. Užívala jsem si oné chvíle. Nejradši bych do světa vykřičela vše, co se mi honilo hlavou. Každému pověděla o své lásce. Zoufalství i touze.

Trvalo několik dlouhých vteřin, než jsme se od sebe odtrhli. Náš dech pádil, srdce splašeně tlouklo. A tváře si nesly znepokojivě zarudlý odstín. Jako bych se ocitla na samotném konci světa. A měla zpátky vše, na čem záleželo.

„Jak..." Hlas mi selhal, musela jsem se koncentrovat, abych zvládla srozumitelně promluvit. „Jak jsi..."

Louis zavrtěl hlavou, ještě než jsem stačila otázku dokončit. „Nic si nepamatuju. Nic. Tedy... Poslední, co si vybavuju, je jeskyně a ty. Potom obrovskou bolest a... a víc ani ťuk."

Zavrtěla jsem hlavou, aniž bych se Louiho přestala dotýkat. Nechtěla jsem jej pustit. Bála jsem se, že ho definitivně ztratím. „Ale jak ses tedy dostal zpátky? Ještě před chvíli jsi měl nějaký... záchvat. A najednou..."

Pohledem plným něhy se na mě zahleděl. „To ty."

„Já?"

Přikývl. „Tys mě přivedla zpátky. Slyšel jsem tvůj hlas. Vnímal tvou bolest. Já sám přesně netuším jak, ale věděl jsem, že se musím vrátit. Že bez tebe ztratí všechno smysl. Tvoje láska byla mým záchranným bodem."

Nic horšího a zároveň krásnějšího mi povědět nemohl.

„Petru," chytil mě pevně za ruce, „děkuju. Za to, že jsi. Žes to se mnou nikdy nevzdala... Miluju tě. Miluju tě tak, až to bolí! Upřímně nechápu," hlas mu trochu klopýtl, „čím jsem si tě zasloužil. Ani v tomhle životě, ani v těch minulých."

Utlumila jsem vzlyk, jenž mi naplňoval hrdlo. Byla jsem tak zaskočená jeho vyznáním, že jsem se nezmohla na žádnou reakci. Jen jsem... poslouchala. A zapojila jak mozek, tak srdce.

„Jedno ti ale slibuju. Do konce svého života, do posledního dechu se o tebe budu starat. O tebe," dlaní sjel k mému bříšku, „i naše malé..."

Usmála jsem se a pohladila ho po tváři. Vypadal ztrhaně, na čele se mu perlil pot. Ale horečku neměl. Vypadal mnohem zdravěji než na začátku dne. Ačkoli jsem to nemohla vědět najisto, tušila jsem, že nás to nejhorší právě minulo.

„Jak se cítíš?"

Zprudka vydechl. „Unaveně..."

„Vrátíme se zpátky do domu," šeptla jsem. „Tady jsme v bezpečí. Strážci se o nás postarali."

Na nic se neptal, ačkoli jsem věděla, že čas na otázky přijde. Jen kývl hlavou a na moment zavřel oči.

Nadechla jsem se s úmyslem zavolat Damiena, když mi ještě jednou stiskl ruku.

„Ano?"

Upřel na mě oči, plápolající netušeným množstvím emocí. Oh, Bože... Jak já ho milovala!

„Až se dám trochu dohromady, připomeň mi, že jsem se tě chtěl na něco moc důležitého zeptat..."

Srdce mi několikrát prudce zabouchalo do žeber. Tváře mi zrůžověly, zachvátila mě jakási krásná nervozita. Možná jsem tušila, kam tím míří, ale nepřiměla jsem se vyslovit svou domněnku nahlas. Jo, položila bych za toho kluka život. Bez váhání. A se stejnou jistotou jsem věděla i to, že on by jej pro mě obětoval též.

Onoho pocitu jsem se nemohla nabažit. Pocitu, že na mně někomu skutečně záleží.

„Miluju tě," šeptnul.

Kousla jsem se do spodního rtu a zvrátila hlavu k čistě modré obloze. Kdepak. Nebyli to Strážci, kdo měl moc nad naším osudem. Všechno v nás i kolem nás ovládala láska.

Napořád.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

JEŠTĚ VÁS ČEKÁ EPILOG.

MÁM VÁS RÁDA. A za případné překlepy či nesrovnalosti se velmi omlouvám...

KOMENTÁŘ K TÉTO ZÁVĚREČNÉ ČÁSTI POTĚŠÍ ♥