Zvládli šílenou výměnu duší. Ona v těle Eleanor Calder, on jako člen nejznámějšího boybandu na světě. Poznával duši naprosto neznámé dívky a postupně se do ní zamilovával. Mysleli tak, že si vybojovali konečné štěstí. Ale jednoho dne se výhybky jeji...
Sobota se nese ve znamení pokračování BWM a já pevně doufám, že se díl bude líbit a donutí vás se napříště k příběhu vrátit *wink wink* Enjoy it!
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Oops! Bu görüntü içerik kurallarımıza uymuyor. Yayımlamaya devam etmek için görüntüyü kaldırmayı ya da başka bir görüntü yüklemeyi deneyin.
Ačkoli jsme šli k našemu autu přes polovičku města ruku v ruce, cítila jsem se, jako bych kráčela na popravu. Louis mě svými prsty pevně svíral, palcem jezdil po pokožce, přesto ani jeho dotek nedokázal zaplašit temnotu, jež se mi usadila v nitru.
Ian za námi mlčky cupital. Držel se dostatečně blízko, aby mu nic neuteklo, zároveň ale tak daleko, aby nevypadal jako nebezpečný stalker. Zvláštní. Ještě nikdo ve mně nevyvolával tolik rozporuplné pocity. Chvíli jsem v něm viděla jen obyčejného milého kluka, vzápětí se ale proměnil v někoho, s kým jsem nechtěla mít nic společného. A z něhož šel strach. Nevím, bylo v něm něco... strašně mrazivého.
V duchu jsem se pokoušela sebe samu přemluvit ke klidu. Paranoia mi nepomůže. Mám už tak dost starostí. Kupříkladu setkání se Samanthou. Páni, tak v ní bych strážného anděla neviděla asi ani pod mikroskopem. Nešlo mi to do hlavy. KDO nad ní jen mohl držet ochrannou ruku? Normálně by se taková bytost podobnému postu ani nemohla přiblížit! Něco tam nesedělo.
"Petru?"
Musím nějak zjistit, o co jde. A obávám se, že jediná možnost bude rozhovor s Eleanor.
"Hej, Petru!"
Louis na mě mluvil. A zřejmě už nějakou chvíli. Ve tváři se mu totiž zračily obavy, strach. Který jsem z něj vnímala vlastně celý ten rok a půl, ačkoli jen jaksi podprahově, ovšem tentokrát... Bylo to v něčem jiné. Tíživější.
"Lásko, jsi v pořádku?"
Zavřela jsem oči a zhluboka vydechla. "Promiň, asi jsem vstávala levou nohou."
Líbnul mě na čelo a poté si mě přitáhl do náruče. Uvítala jsem to. Přestože jsem v zádech cítila Ianův upřený pohled. Bylo to, jako by se celý svět definitivně zbláznil. Přiletěla jsem za Louim na dva týdny. Které se měly stát těmi nejkrásnějšími, které nám vynahradí tu dlouhou dobu odloučení. A místo toho... Místo toho jsem se zase bála, kdy přijde konec. Přesně jako poprvé. Proč už nám nemohli dát všichni konečně pokoj? Co jsme jen komu udělali? Naše duše se celá staletí hledaly. V každém životě nanovo a pokaždé si své místo vydobyly.
Až doposud.
"Odpoledne si uděláme jen sami pro sebe," zašeptal, když ústy sjel k mému uchu. "Jsem šťastný, že tě mám konečně u sebe. Nenecháme si to ničím a nikým pokazit. Slibuju!"
Na poslední chvíli jsem v hrdle zadržela uchechtnutí. Pozdě, Lou. Už to zkažené je.
Za námi se ozvalo naléhavé odkašlání.
"Nerad vyrušuji," zamumlal Ian sarkasticky, "ale asi bychom měli jet. Žene se sem nějaká bouřka..."
Otočila jsem se po jeho hlasu a všimla si, že je obloha na obzoru skutečně až děsivě černá. Ve vzduchu byl cítit déšť, statická elektřina a já jen očekávala, kdy nebe prořízne klikatý blesk. Stále se má averze vůči těmto přírodním úkazům nezměnila. A když už, leda tak k horšímu.
"Pojeďme," zašeptala jsem.
Louis pochopil. Naposledy sevřel mou ruku a pak mi otevřel dveře od auta.
...
Cesta do Londýna byla... divná. V autě panovalo napětí, kromě opotřebovaných frází o počasí a momentální politické situaci v zemi jsme mezi sebou neprohodili jediné slovo. Zatímco já se křečovitě kousala do spodního rtu, Louis zlostně zatínal nehty do volantu a co chvíli pohlédl do zpětného zrcátka, bezpochyby aby zkontroloval Iana. Přišlo mi to celé absurdní. Cizinci a zároveň nepřátelé?
"Kde ti mám zastavit?" Pronesl suše Tommo, jakmile jsme vjeli do města.
Ian se naklonil mezi sedadly, na zadní straně krku mě zašimral jeho dech. Odolala jsem touze začít se ošívat, jeho blízkost mě rozhodně neuklidňovala. Naopak. Přála jsem si, aby se už nikdy naše cesty nezkřížily.
"Někde u Picadilly, kdyby to šlo," odpověděl.
Lou jen přikývl a dál se věnoval silnici před námi.
Zase to ticho. Rozprostíralo se kolem nás jako hustá neprostupná mlha, ze které se nedalo najít cestu ven.
Konečně jsme se ocitli na horní části Picadilly Circus. Louis vyhodil blinkr a zajel ke kraji, motor nechal běžet. Snad aby dal našemu spolucestujícímu najevo, že jsme skončili?
"Díky," ozval se Ian. "Kolik jsem dlužen?"
Tommo netrpělivě mávl rukou. "To nestojí za řeč. Stejně bychom sem jeli."
"Tak díky ještě jednou. Moc rád jsem vás oba poznal." K mému nesmírnému překvapení ani nečekal na jakoukoli odpověď, vztáhl ruku po klice a vyklouzl ven, než bych stihla cokoli říct.
Louis konečně uvolněně vydechl. "Nemůžu ho vystát."
Založila jsem paže na prsou a zavrtala se hlouběji do sedačky. Sledovala jsem čelní sklo, o nějž právě začaly pleskat dešťové kapky a v líných potůčcích stékaly dolů.
"Co ti na něm vlastně tak vadí?" Houkla jsem naoko naprosto nevzrušeně.
"Už jsem ti to řekl včera," prohrábl si vlasy. "Nesnáším, jak se na tebe dívá! V jeho chování je něco... znepokojivého. Nevěřím mu ani nos mezi očima."
Natáhla jsem paži a pohladila ho po rameni. "Neboj. Už ho pravděpodobně nikdy neuvidíme."
Střelil po mně zvláštním pohledem. "Tím si právě nejsem moc jistý."
...
O dalších dvacet minut později jsme už zastavovali před známým řadovým domkem, v němž se nacházelo útočiště kluků. Prázdné, jak jsem věděla, měli se z rodinných návštěv vracet až koncem týdne. Podařilo se jim totiž dojednat s managementem měsíční volno a jeho část jsme se rozhodli s Louim strávit spolu. Bohužel jsem měla pouze dva týdny, pak mě kvůli škole čekal návrat do Čech.
Ještě deset dní. Pouhých deset.
Polkla jsem bolest, jež mi šplhala hrdlem, a vystoupila z auta. Lehký déšť se změnil v silné bičující provazce, přitáhla jsem si límec bundy blíž ke krku a rozběhla se v závěsu za Louim k domovním dveřím.
Vklouzli jsme dovnitř a oklepali ze sebe vodu.
"Páni," vydechla jsem a shodila z ramen promočený svršek. "To je zase počasí!"
Za mnou zaznělo cvaknutí maličkého zámku, jak Louis vybíral poštu ze schránky.
"Jo!" Zvolal najednou vítězoslavně. "Vyšlo to!"
Zamračeně jsem se k němu obrátila. V rukou držel arch papíru velikosti A4 a se širokým úsměvem si jej pročítal.
* * * * * * * * * *
Díky za vaši pokračující podporu. Jelikož mám pocit, že to jde s tímto účtem tak trochu z kopce, protože čtenáři prudce klesají stejně jako sledovatelé, vážím si vás ještě o mnohem víc =) Hodně pro mě znamená každé jedno vaše slovíčko nebo hlas. Už jen díky tomu můžu říct, že jste skvělí. Protože povzbudit a podpořit druhého už dnes také neumí všichni =)
