✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#30

Dnešní díl bude trochu kratší, přesto doufám, že se bude líbit! ♥

* * * * * * * * * * * * * *

Celé mi to přišlo jako ta nejstupidnější komedie na světě. Stáli jsme proti sobě, zaklesnuti jeden do druhého pohledem, neschopní tu chvilku jakkoli utnout. Můj žaludek se opět proměnil ve svíjející se klubko hadů, za očima jsem cítila neskutečně protivný tlak. Že by stres? Nebo snad pláč? Možná, což bylo nejpravděpodobnější, šlo o kombinaci obojího. Tak dlouho jsem si v hlavě připravovala, co Niallovi povím, až se mi jednou přestane vyhýbat, a když ten moment přišel... Najednou jsem nedokázala na rtech zformulovat jedinou souvislou větu. Vrátilo se mi všechno. A nemyslím jen tu šílenou výměnu duší. Mířím k následujícímu. K tomu, co nastalo pak. Jak se to pomalu rozplétalo, vzdalovalo, zjednodušovalo.

„Co se tu stalo?"

Div jsem z plic nevypustila hluboký výdech. Louis nás oba zachránil. A pokud jsem mohla soudit, skutálel se i blonďákovi ze srdce obrovský balvan, napětí z jeho rysů vymizelo, nahradilo je jakési smíření. A já stále nevěděla, na čem jsem. A jak se k Niallovi chovat.

„Vrátil jsem se z Irska dřív," projel si vlasy a bradou trhl k vymlácenému oknu, „a když mě sem taxík přivezl, našel jsem jen tuhle spoušť. Střepy jsou všude, předpokládám, že nás policie brzy zavolá, abychom vnitřek prohlédli sami a nahlásili, zda něco chybí. Podle nich ne." Nezapomněl na konci ani protočit panenky, snad aby dal najevo, co si o práci londýnských strážníků skutečně myslí.

Nenápadně jsem se zpoza jeho těla vyklonila. V rychlosti jsem spočítala deset uniformovaných mužů s čapkami na hlavách, vysílačkami na klopách bund a bílými zápisníky v rukou. Skoro jako scéna z nějakého filmu.

Nasucho jsem polkla. V krku se mi vzpříčil další předmět, dýchalo se mi pořád hůř. Celé to vloupání se mi nezamlouvalo o nic víc než Louimu. Kdovíproč se mi chtělo propuknout v hlasitý smích. Jednotlivé kousky se skládaly dohromady, klubko nabývalo na velikosti. Proč jen jsem měla tak neodbytný dojem, že za tímhle chaosem stojí Samantha nebo Samuel?

„Promiňte," objevil se u nás ramenatý hromotluk s bujnou černou bradkou a šibalsky jiskřícíma očima, „jste majitelé bytu?"

Kluci svorně přikývli, a když mužův zrak doputoval ke mně, trhla jsem sebou.

„To je má... přítelkyně," objasnil Louis, před tím slovem na „p" nepatrně zaváhal, jistě Niallovu přítomnost vnímal se zmatenými pocity přesně jako já, „bydlí tu s námi. Měla nahoře spousty osobních věcí."

Neurčitě jsem trhla hlavou. Ať si to přebere, jak chce.

„Dobře," přikývl policista a cosi si naškrábal do notesu. „Jděte teď, prosím, dovnitř a podívejte se, jestli na první pohled něco nechybí. Pokud ano, okamžitě na nás houkněte, budeme zde před domem. A pozor," zarazil nás, sotva jsme vykročili do otevřených vchodových dveří, „dotýkejte se co nejmenšího množství věcí. Preventivní opatření."

Drtila jsem Louiho prsty ve svých s takovou silou, až jsem se divila, že se mi nepovedlo rozdrtit mu některé kůstky. Stále dokola jsem si musela opakovat, že na to nejsem sama. Že ať se stane cokoli, mám Louise po boku. A snad ještě dlouho mít budu.

Jakmile jsme překročili práh, lapla jsem po vzduchu. Vypadalo to tam... naprosto příšerně. Ani výbuch atomové bomby nemohl nadělat tolik paseky. Šuplíky rozházené, polštáře z pohovky roztrhané, konferenční stolek rozmlácený na třísky.

Má ruka vystřelila a zakryla ústa, z nichž se pomalu dral děsuplný výkřik. Zabíjelo mě vidět ten byt v natolik příšerném stavu. Kamkoli jsem se hnula, obklopila mě tíseň. Strach. Hrůza! Vnímala jsem temnotu neprostupnou málem jako nejčernější noc, plížila se po podlaze, omotávala se mi kolem kotníků a šplhala nahoru, přímo k mému srdci.

„Lou," obrátila jsem se k němu u paty schodiště, vedoucího nahoru, „skočím se podívat do ložnice."

Zkoumavě naklonil hlavu. „Zvládneš to?"

Pousmála jsem se. „Budu v pořádku, neboj."

...

„Bože můj!" vydral se mi z hrdla zmučený výkřik. Stála jsem uprostřed ložnice převrácené vzhůru nohama a slzy mi tekly po tvářích. Rozervané oblečení bych ještě skousla, jsou to pouhé materiální věci, ovšem co jsem nemohla strávit, byly naše společné fotky, mé a Louiho, podélně rozřezané na několik částí. Marně jsem hledala rozbité rámečky, v chaosu, jenž pokrýval podlahu, se úplně ztratily.

A vtom jsem si něčeho všimla. Přiskočila jsem k naleštěné komodě, na níž ještě ráno stály flakonky s parfémy, nějakou řasenkou zrcátkem a pár dalšími drobnostmi a systematicky pátrala po jedné určité věci. Zlatém křížku na dlouhém řetízku, šperku, který jsem před několika dlouhými lety dostala od našich a který jsem nosila, kdykoli se u nás v rodině dělo něco vážnějšího. Pomáhal mi. Uklidňoval. Třeba to byla náhražka, ubohé placebo, ale dokud fungoval, nehodlala jsem se jej vzdát.

„Ne, prosím," mumlala jsem. „Musí tu být. Musí!"

Kdepak... Strávila jsem hrabáním v tom nepořádku na zemi několik dlouhých minut. Policistovo upozornění ohledně dotýkání jsem úplně ignorovala.

Nic. Vynaložila jsem zbytečnou námahu, po řetízku jako by se slehla zem.

Bezradně jsem tam seděla s rukama v klíně a po lících mi stékaly horké slzy. Věděla jsem, že nikam nezapadl. Věděla jsem, kde právě je.

Měl ho Samuel.

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Mám vás ráda! Už jsem vám to někdy řekla? Že ne? No, tak teď to napravuji =D Díky za vaši podporu, moc pro mě znamená...

A nyní pro vás mám několik oznámení...

1. Na nástěnce najdete odkaz na dotazník, nedělala jsem ho já, pouze sdílím, tak budu moc ráda, když se podíváte =)
2. Stále ještě probíhá velká letní soutěž, tak neváhejte, ceny jsou, myslím, docela atraktivní, ač jde o maličkosti =) Veškeré info najdete v knihovně.

3. Pořád ještě se můžete vyjádřit ohledně budoucnosti tohoto účtu, i tento článek najdete v knihovně, konkrétně v Glosáři =)