✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#19

ENJOY THIS PART! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Dívali jsme se na sebe několik dlouhých minut. A jak čas plynul, tím větší výraz hrůzy se Louimu zračil ve tváři. Jistě se bál, že odmítnu. Ale to já udělat nehodlala. Jen mě tak... dostal! Cítila jsem dojetí mísené s překvapením a částečným strachem, zda se mi jen něco nezdá.

„Jdu... ehm," odkašlal si, „jdu na to snad rychle? Pověz... Jen jsem myslel, že by bylo úžasné pořídit si něco vlastního. Něco, kde spolu můžeme být jen sami dva. Bez starostí, bez obav. V soukromí."

Lehce jsem zčervenala a sklopila zrak zpátky k lesklým snímkům ve své ruce. Dům byl vážně nádherný. Lepší, než jaký bych si vůbec mohla vysnít. Dovedla jsem si v něm docela dobře představit naši společnou budoucnost.

„Je krásný," šeptla jsem.

Louis neodpovídal. Choval se opatrně, nejistě.

„Je to... nečekaný."

Nuceně se uchechtl. „Vážně? Copak ti pořád ještě nedošlo, kolik pro mě znamenáš a že jsi tou jedinou, s níž chci strávit zbytek svého života?"

Pohladila jsem ho po tváři. „Já to vím. Ale pochop. Pořád mám ještě podvědomě strach. Strach z toho, co by mohlo přijít. Strach z minulosti. Já..." A bylo to. Málem jsem mu vyklopila všechno o plánu Eleanor se Samanthou, o jejích dvou ne zrovna příjemných návštěvách. Včas jsem se však naštěstí zarazila. Nejenže mi sám Damien kladl na srdce zdrženlivost, já sama dobře věděla, že mu nechci přidělávat ještě víc starostí. Ne, nebude-li to nezbytně nutné.

On však jakékoli pokračování neočekával. Vytáhl se ke mně, vzal můj obličej do dlaní a věnoval mi dlouhý sladký polibek.

...

Procitla jsem asi o tři hodiny později. Slunce se blížilo hodně k odpoledni a já v posteli ležela sama. Mátožně jsem se vytáhla do sedu, deku si pevně držela na nahém těle, a s očima stále ještě zpola zalepenýma spánkem se rozhlédla po svém pyžamu, jehož části skončily ledabyle odhozené na podlaze.

Uculila jsem se a padla po zádech zpátky do matrace. Chvilku trvalo, než jsem si naplno uvědomila Louiho nepřítomnost, teprve pak mě v žaludku bodl první osten paniky.

Obrátila jsem hlavu a spatřila bohatě obložený proutěný tác s těmi nejrozmanitějšími dobrotami, jaké si jen dovedete představit. A uprostřed, mezi sklenkou pomerančového džusu a nakrájeným ovocem, ležel vzkaz.

Sáhla jsem po něm a dala se do čtení.

„Moc se omlouvám, další problém v agentuře. Musím jít, ačkoli tě strašně nerad opouštím. Vypadáš ve spánku den ode dne pořád sladčeji. Miluju tě, vážně moc. Udělej si den podle svého, zítra se vyrazíme mrknout na dům. Nemůžu se dočkat.

Líbá

Louis xx"

S úsměvem jsem papírek odložila na noční stolek a s chutí se pustila do jídla. Neuvěřitelně mi stačilo vyhládnout.

Asi o půl hodiny později se mi naléhavě rozdrnčel mobilní telefon. Strčila jsem do pusy poslední sousto těstovinového salátu a s tichým pobrukováním po onom ďábelském přístroji sáhla. Mylně jsem se tehdy domnívala, že by se mnou nehnula ani jaderná katastrofa obřích rozměrů. Ne po tak úžasném probuzení a ještě lepším ranním zakončení, avšak sotva můj zrak doputoval k displeji, veselí zmizelo jako pára nad hrncem.

Denise. Vzpomínky na rozhovor předchozího večera se vrátily jako bumerang.

„Ahoj!" zahalekala jsem falešně vesele do mikrofonu, ačkoli mě spíš ovládala touha mrštit přístrojem o nejbližší zeď.

„Petru? Ahoj! Hele, tak jsem mluvila s tou svou doktorkou."

Krve by se ve mně nedořezal.

„Máme zhruba za hodinku přijít. Takže se přichystej a já tě kolem jedné vyzvednu. Ano?"

Nasucho jsem polkla. „Denise..."

„Na to ani nemysli!" přerušila mě, hlas ostrý jako břitva. „Z tohohle se nevyvlékneš. Stejně to jednou budeš muset řešit! Tak nač to odkládat? Navíc... Jestli se tvé těhotenství potvrdí, Louis začne skákat několik metrů vysoko."

Jo, jen kdybych si byla aspoň z poloviny tak jistá jako ona.

„Dobře," kapitulovala jsem nakonec a unaveně stiskla kořen nosu. Nastřádaná energie právě vyletěla oknem. „Máš pravdu. Fajn. V jednu budu čekat na ulici."

Když jsme se rozloučily, vyskočila jsem z postele a bez přemýšlení se rozběhla do koupelny. Kolena se mi podlamovala, srdce bušilo jak o závod, nesměla jsem si dovolit přemýšlet nad svým rozhodnutím. Jistě bych ho nakonec změnila a ještě své přítelkyni zavolala, že určitě a za žádnou cenu nikam nejdu.

...

„Gratuluji, slečno," usmála se na mě zpoza stolu sympatická postarší lékařka s upřímnýma modrýma očima a moderním šedivým mikádem, „bude z vás maminka!"

Svět se na chvíli proměnil v neprostupnou čerň. Ještě že jsem seděla, jinak bych se bezvládně sesunula na podlahu. Pevně jsem proto semkla víčka, sklonila hlavu a v duchu několikrát napočítala do deseti.

Jedna... Dva...

Žena nenaléhala, dopřála mi chvilku ke vzpamatování.

„Nechcete sklenici vody?"

Neurčitě jsem trhla rameny. Zaznělo odsouvání židle, rozvážné kroky a vzápětí se mi v zorném poli objevila vysoká sklenice po okraj naplněná čirou tekutinou.

Zaskřehotala jsem několik slůvek vděčnosti a na jeden zátah do sebe obrátila její obsah.

„Je to lepší?"

Usmála jsem se a vzhlédla. „Ano, je, děkuju. Jen mě to... šokovalo."

Zkoumavě přimhouřila oči. „Nečekala jste to?"

„Já ani nevím," projela jsem si vlasy. „Tedy, podezření jsem samozřejmě nějaké měla, ale víte... Nepřipouštěla jsem si to. Nějak si totiž vůbec nedokážu představit, že se součástí mého – ehm. Součástí našeho života stane dítě." Čím víc jsem o tom mluvila, tím větší strach ve mně hlodal. Mám vůbec na to?

„Nebojte," položila mi dlaň konejšivě na rameno, „takové pocity má v prvních momentech od zjištění těhotenství drtivá většina žen. Věřte, i já si chvilkovým úzkostným stavem prošla."

„Vážně?"

„Jistě," zazubila se, rázem vypadala alespoň o deset let mladší. „Ale dítě je dar. Dar dvou lidí, kteří se bezmezně milují. Tedy..." Zkoumavě pozvedla obočí a mně okamžitě došlo, kam tím míří.

Neklidně jsem poposedla. „S přítelem jsme o miminku nikdy pořádně nemluvili..."

„Myslíte, že ho nechce?"

A tehdy mi všechno došlo. Rozhovor s Denise. Způsob, jímž se na mě Louis pokaždé díval. Ten dům... A především nespočet minulých životů, v nichž se naše duše neúnavně hledaly.

Prakticky nevědomky mi na rty vyšplhal zamilovaný úsměv. „Naopak. Podle mě z něj bude skvělý táta."

  * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *  

Asi mám nějaký přecitlivělý den. Chtělo se mi u psaní této části normálně kdovíproč brečet... Holky, víte ale o tom, že jste naprosto nepřekonatelné?! Ta záplava komentářů u předchozího dílu mě úplně dostala, JEN TAK DÁL =D Děkuju, netušíte, jak moc pro mě váš zájem znamená, jelikož... I tento příběh se mi neuvěřitelně zapsal do srdce. A pevně doufám, že si třeba pomalu šlape cestičku i do toho vašeho. Mám vás moc ráda!