✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#41

Když Louis od restaurace odešel, já ještě chvíli zůstala a přemýšlela. Seděla jsem nehnutě, zírala do šedavých kostek pod svýma nohama a nevnímala zvědavé pohledy, jimiž mě jistě propalovali kolemjdoucí. Klíčilo ve mně zvláštní podezření. Proč by se Alex Louimu ozýval? Muselo jít o něco vážného... A neřekl by mi to Damien v tom případě? Kriste, co se zase stalo?

Vzhlédla jsem k obloze, jež se nade mnou klenula a slibovala další vydatný déšť.

Rozhodla jsem se v okamžení. Neměla jsem právo znovu riskovat. A už vůbec jsem mezi námi nesměla udržovat další tajnosti.

Vytáhla jsem se proto na nohy, mávla na taxi a nechala se odvézt do hotelu.

...

Přesně o třicet minut později – ano, s lehkým zpožděním – a ujišťující SMS, že dorazím trochu déle, jsem už pospíchala do Hyde Parku, zvědavá, o čem se mnou potřebuje blonďák tak naléhavě mluvit. Napadala mě snad jen ta věc se Samanthou. Možná ji chtěl probrat. Nebo potřeboval všechno pořádně vysvětlit! Ať tak nebo tak, v hotelovém pokoji jsem pro jistotu nechala Louimu vzkaz, v němž jsem popsala své odpolední plány. Po zkušenostech, které jsem měla za sebou, bylo nutné zvážit všechny možnosti tudíž i tu, že se něco pokazí. V takovém případě prostě musel vědět, co jsem v uplynulých hodinách prováděla.

Na jednu stranu se mi to nelíbilo. Jako bych tak Nialla snad podezřívala, že mi chce ublížit. Přitom tak to vůbec nebylo! Má intuice zkrátka křičela příliš nahlas, dotírala na mě, a já tudíž musela jejích upozornění dbát.

Dospěla jsem k nevelké pozlacené kašně, jíž dominoval párek buclatých andělíčků. Na poslední chvíli se mi povedlo v hrdle zadržet uchechtnutí. Jak ironická symbolika.

Ovšem ať jsem se rozhlížela sebevíc pozorněji, známou blonďatou kštici jsem v nejbližších okolí nezaregistrovala. A to nesedělo... Že by odešel? Posílala jsem mu přece zprávu...

Několikrát jsem se na patě obrátila. Nikde nikdo. Dokonce ani žádný další návštěvník. Což teprve mě řádně vyděsilo. Normálně byl ten park plný lidí, psů a smějících se dětí, které utíkaly rodičům a bavily se tím, jak se je dospělí snaží s nataženýma rukama chytit.

Opřela jsem se o kraj kašny a zhluboka vydechla. Třeba měl také zpoždění, jen se mu nějak nepodařilo dát mi vědět...

Zkontrolovala jsem telefon. Nic.

Tehdy se zvedl vítr. A donesl ke mně zvláštní vůni. Něco jako exotické koření mísené s orchidejemi, až se mi zamotala hlava. Hučení v uších zesilovalo, do spánků zničehonic zaútočila tupá bolest.

Zlomila jsem se v pase. Temnota po mně natahovala svá osidla, a přestože jsem se jí ze všech sil bránila, obalila mě jako hutný sametový háv.

Vykřikla jsem. Nebo jsem si to možná jen myslela.

...

Probudilo mě ostré světlo, jež mi pronikalo do očí i přes pevně zavřená víčka. Žaludek jsem měla jako na vodě, hlava třeštila, neuvědomovala jsem si jedinou číst svého těla, snad kromě těch pulzujících bolestí.

„Teleportace takhle na lidi působí normálně," ozvalo se nečekaně nade mnou. „Za pár minut se to spraví."

Ten úlek mě naplno probral. Vymrštila jsem se do sedu, a když jsem před sebou spatřila se spokojeným úsměvem na tváři Samuela, bezděky mi z úst vyšlo vzteklé zavrčení. Stál uprostřed malé místnosti, jejíž stěny byly z kamene, paže zkřížené v sebejistém postoji na prsou. Jedinkrát nemrkl. Intenzita jeho zájmem rozšířených zornic mě málem paralyzovala.

Musel nade mnou mít nějakou moc. Jelikož jsem si jen velmi pomalu uvědomovala, co se stalo. A kde... kde jsem se to ocitla. Střípky informací do sebe zapadaly hodně stěží.

„Kde je Niall?" Ano, to mě udeřilo jako první. Bylo nad slunce jasnější, že on mi zprávu ze svého telefonu neposílal. On mě do parku nenalákal!

Samuel znechuceně obrátil oči v sloup. „Tvoje duše se za ta staletí vůbec nezměnila. Pořád se budeš starat o ostatní, ačkoli jen málo z nich by pro tebe udělalo to samé?"

Mlčela jsem. Jestli čekal, že s ním budu prostě jen tak klábosit, šeredně se spletl!

„Ale nemusíš se o něj bát," mávl rukou, jako by odháněl dotěrný hmyz. „Jen jsem si půjčil jeho telefon," sáhl do kapsy, aby mi ukázal nový bílý iPhone.

„Proč?" Musela jsem z něj dostat co nejvíc informací, než se mě zmocní stravující panika. Co teď se mnou bude? Jaké další škrty mi Strážci – pardon, jeden Strážce udělal v cestě zvané budoucnost?

„Chci si pouze promluvit, nic víc."

„A tos mě musel unášet..." Rozhlédla jsem se kolem. Kde jsem se to vůbec ocitla?

„Jsme ve Skotsku," rozpřáhl ruce.

Vytřeštila jsem zrak. „Ve-ve Skotsku?"

„Přesně tak. Na jednom dávno opuštěném hradě. Chátrá, protože sem nikdo nechce chodit. Po kraji se traduje, že tu prý straší. O což se postarala moje maličkost. Pochop," dodal, když si všiml mých pobledlých lící, „potřeboval jsem odlehlé místo, kde bych se mohl ukrýt. Kde bych mohl ukrýt tebe."

Moje srdce znovu prudce zabouchalo do žeber. Jsem v koncích...

* * * * * * * * * * * * *

Vesele pokračujeme s mou (a snad i vaší) srdcovkou dál! Díky za podporu, reakce, věříte, že číst vaše komentáře je pro mě jedna z nejhezčích věcí? Moc si jich a celkové vaší podpory vážím, hodně pro mě znamená, zvlášť teď, kdy na psaní nemám tolik času ♥ Ale vydržet bych bez tvorby zkrátka nemohla...
PS: Za případné nesrovnalosti se omlouvám =)