✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#45

„Nesahej na mě!" Konečně jsem se zvládla vzpamatovat, stisk jeho prstů na mých pažích připomínal... mráz. Jako by se mi rampouchy vší silou zabodly do kůže a pomalu mé krevní řečiště měnily v bílou zasněženou pláň.

Vyškubla jsem se mu, zamračila se a couvla o několik kroků dozadu, dokud jsem za zády neucítila tvrdou zeď. Nespouštěla jsem z něj zrak, nehodlala jsem jej ani na vteřinu přestat sledovat. Mohlo se stát cokoli.

Zatvářil se frustrovaně. Rysy mu dokonce přelétl stín, ale ať už jej drželo zpátky cokoli, znovu nevybouchl. Možná mě nechtěl ještě víc rozrušit. Nebo prostě... ho můj zatvrzelý blok pomalu unavoval?

„A koukej mě přenést zpátky do Londýna," zkřížila jsem paže na prsou. „Chci okamžitě odsud!"

Nevím, co jsem si myslela. Ale zareagoval dle očekávání. Zvrátil hlavu ke studenému kamenitému stropu a vyprskl smíchy. Ten zvuk se odrážel od chladných stěn, jež představovaly mé vězení, a vracely se ke mně několikanásobnou ozvěnou. Hruď se mi svírala úzkostí. Ještě jsme se nepohnuli z místa. A přitom já o nic jiného nestála!

„Zase ta naivita, která tě v minulosti tolikrát přivedla do maléru."

Zaskřípala jsem zuby. „Neopovažuj se mluvit se mnou, jako bys měl na můj život patent!" Ječela jsem jako smyslů zbavená a nešlo to zastavit. „Nejsi pro mě nikdo! Rozumíš? Kdybys mě opravdu miloval, jak mi neustále naznačuješ, necháš mě na pokoji... Vážně si neuvědomuješ, jak strašně mi celou dobu ubližuješ?"

Tehdy Samuel poprvé viditelně znejistěl. Trošku zbledl, brada se mu zachvěla. Ovšem neodpověděl. Jen na mě stále bez mrknutí oka civěl, nestrannému pozorovateli by se mohlo zdát, že se proměnil v mramorovou sochu.

Zhluboka jsem se nadechla, připravena povědět mu pěkně od plic další věci, jež jsem měla na srdci – než ztratím odvahu –, ovšem přerušilo mě tiché zapraskání a podivný zápach, který se rozlil prostorem. Věděla jsem, oč jde, dřív než se o tom mé oči přesvědčily.

Samantha.

„Kam jsi zmizel?" vyštěkla, jakmile se doslova z ničeho zhmotnila. Ocitla se zády ke mně, neměla tudíž šanci si mé maličkosti všimnout. Zatím. A já hodlala zůstat zticha jako myška. Konfrontaci s ní bych vážně nesnesla.

„Neměli jsme snad něco dořešit?" prskala své jedovaté sliny dál. „S Niallem to bouchlo. Poslal mě do háje!"

To mě zaujalo. Kousla jsem se do spodního rtu a bezděky se namáčkla ke stěně ještě víc.

„Že prý by Petře ublížit nemohl. Sakra, tak trapně patetický! Spoléhala jsem na něj. Spoléhala! A Eleanor taky nic nezmohla! Husa jedna. Můžeš mi říct, co jako teď budeme dělat?"

Můj strach bobtnal jako voda na plynovém vařiči. Jestli se nyní otočí...

Má noční můra se zhmotnila v realitu. Samantha se totiž v příští vteřině obrátila. Jako by ji vedl instinkt, stejný smysl, jenž pomáhal mně. A jakmile mě vzala na vědomí, stáhl se jí obličej v jakousi groteskní masku. Nevyznala jsem se v emocích, které hyzdily její tvář. Věděla jsem však jedno. Nešlo o nic pozitivního.

„Co. Tu. Dělá." Způsob, jímž oddělovala slovo od slova, mi stahoval žaludek silným ocelovým řetězem. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem myslet.

A Samuel? Ten prakticky nehnul brvou. V příští vteřině mi mohl tenhle šílený anděl skočit po krku. A něco mi říkalo, že kdyby jednou s fází „ODSTRANIT" začala, nic by ji už nezastavilo.