✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#66

„Dávej si pozor na jazyk, holčičko," procedil zlostně skrz zuby a neopomněl přimhouřit oči. „Mám v rukou život tvého přítele. Měla bys být ke mně uctivější!"

Zatnula jsem pěsti, nehty se mi s bolestí zaryly do kůže. Nejradši bych ho udeřila. A bušila mu do hrudi tak dlouho, dokud by nepochopil, že já se tak snadno nevzdám. Pokoušel se mě zlomit. Zastrašoval mě, vyhrožoval. Ovšem pokud skutečně znal mou duši a setkával se s ní během uplynulých staletí, musel to přece všechno vědět. Počínaje mou povahou přes schopnosti až po samotné srdce.

Na vteřinku jsem pevně semkla víčka a rychle napočítala do deseti. Nesměla jsem ztrácet čas. Louis mohl být kdekoli. Ta strašidelná jeskyně ve mně valnou důvěru skutečně neprobouzela. Dovedla jsem si představit tisícovky všemožných scénářů, co se s ním asi právě teď děje, a všechny do jednoho mě děsily. Možná víc než to. Jímala mě z nich hrůza.

Začínala jsem se třást. Nikoli však zimou, navzdory studeným vlhkým stěnám kolem nepanoval žádný mráz. Kdepak. Mé chvění vycházelo z nitra.

„A usměj se," dodal náhle sametovým hlasem, čímž mě z myšlenek vytrhl. S očima vykulenýma překvapením jsem se na něj zahleděla a spatřila v jeho tváři hluboké uspokojení. Myslel, že mě má v hrsti? Že mě konečně srazil na kolena?

Odpověď je jasná. Ano.

„Ty starostlivé vrásky ti skutečně nesluší."

Mé líce zaplavilo horko.

„Čeho se pořád tak bojíš?" rozpřáhl ruce a udělal ke mně pár líných kroků. „Už jsem ti několikrát řekl, že ti nechci ublížit. Vážně jsi to ještě nepochopila?"

Ucouvla jsem. Jen o kousek, nemohla jsem tušit, jaká past se mi skrývá za zády. „Ne. To se totiž pochopit nedá! Ubližuješ mi totiž tím, že se snažíš zničit Louiho! Už jsem ti to řekla několikrát. Nesnaž se mi tudíž lhát přímo do tváře!"

Projel jím osten hněvu. „Tvoje volba. Já a Tomlinsonova záchrana, nebo mé odmítnutí a podepsání ortelu smrti nad tím... chlapečkem." Poslední slovo vyloženě vyplivl, to pohrdání čpělo z každičké jednotlivé hlásky. „Jednoduchý. Takže mě neobviňuj. Vše je pouze ve tvých rukou."

Opět se mě pokoušel ovládnout pláč. Nikoli však smutku nebo bolesti, kdepak. Bezradnosti. Vzteku. A totálního odporu, jejž jsem vůči té kreatuře před sebou pociťovala. Bože, jak jsem kdy mohla jen na vteřinku uvěřit, že výměnou duší jsme si s Louim vydobyli skutečné štěstí? Měla jsem zůstat ve střehu. A každý den si přát, aby klidné nebe nad námi vydrželo co nejdéle.

„Neměl bys být jako mocný Strážce rád, že jsem šťastná? Že mám někoho, o koho se můžu opřít?" Nechtěla jsem jej vyprovokovat, skutečně ne. Spíš jsem se pokoušela apelovat na zbytky jeho cti. Pozůstatky srdce... Jelikož mezi těmi ohořelými zbytky, jež se mu v hrudi během uplynulých staletí pomalu rozpadly v prach, se musela při bližším prozkoumání objevit alespoň malá, úplně nedotčená část. Z hloubi duše jsem se tomu snažila věřit. Nebo spíš... jsem si to přála. Lidské tužby prý občas umí zázraky.

Ovšem s ním má slova ani nehnula. Alespoň ne navenek. Jen žíla pod čelistí mu nepatrně vystoupila, jinak nedal najevo jakékoli pohnutí.

„Nejsem normální Strážce," štěkl ironicky. „A víš, komu za to můžeš poděkovat? Zas jen a pouze sobě!"

Nejradši bych úpěla. Pořád ta samá písnička!

„Dokud jsem tě neznal, byl jsem jako ti ostatní svatoušci nahoře."

Skutečně z něj vycházelo něco moc zlého.

„Mírumilovný, rezervovaný, vstřícný k lidem, ale vždycky jsem je pozoroval jen zpovzdálí. Pak ses ale objevila ty. Nevím jak, nevím už přesně kdy. Ale zářilas ze všech pozemských bytostí nejjasněji. Poprvé jsem tehdy porušil zákony Strážců a vydal se na zem. Za tebou. A od té doby... jsem začínal cítit. Trpět. Toužit. Nakazil jsem se lidskostí." Na konci se rozesmál, ačkoli jsem věděla, že v tom nic veselého nevidí.

„A pak už to šlo z kopce. Dokázal jsem myslet pouze na tebe. Na to, jak tě chci. A přímou úměrou s mou tužbou po tobě rostla má moc. Zároveň jsem se ale vzdaloval Strážcům. Už mě nekontrolovali. Mohl jsem si dělat, co se mi zlíbilo. A tak jsem tady!" Znovu rozepjal paže, jako by zval k objetí, a hlavu zvrátil k nekonečnému temnému stropu jeskyně.

Bolestivě jsem si kousala spodní ret, v ústech jsem dokonce cítila pachuť krve. Perfektně se mu dařilo svalovat na mě vinu, házet mi na ramena ta těžká břímě osudu. Já ho zničila. Já z něj udělala to, čím je...

* * * * * * * * * * * * * * * * *

MILUJU VÁS, DĚKUJU ZA PODPORU!!! Jste báječní, je mi ctí, že z té záplavy příběhů zde na Wattpadu jste si zvolili právě ty moje ♥
NEZAPOMEŇTE SE DÁL PŘIPOJOVAT NA FACEBOOK, VŠICHNI JSOU VÍTÁNI! ODKAZ NAJDETE NA PROFILU.

PS: Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám, psala jsem to už se značnou únavou... =)