Zvládli šílenou výměnu duší. Ona v těle Eleanor Calder, on jako člen nejznámějšího boybandu na světě. Poznával duši naprosto neznámé dívky a postupně se do ní zamilovával. Mysleli tak, že si vybojovali konečné štěstí. Ale jednoho dne se výhybky jeji...
No, původně jsem díl hodlala přidat až zítra, ale jelikož mi došlo, jaké je dnes významné datum (viz výše), rozhodla jsem se, že vám jej zveřejním už dnes. Berto část jako... takovou malou oslavu =) Snad se bude příběh i nadále líbit, stále jsem se ještě nevzdala tužby, aby si vás postupně získal minimálně tolik jako kniha první I WANNA BE WITH YOU ♥ Díky za vše, mám vás ráda!
* * * * * * * * * * * * * * * * * *
„Petru?" Louis se ke mně dostal ve zlomku vteřiny. Omotal mi paže kolem boků a pevně si mě přitiskl na své tělo, jistě si dával záležet, abych náhodou neskončila na tvrdé podlaze. Jeho modré oči vyjadřovaly obavy, vyjadřovaly... hrůzu. Jistě i proto jsme si tak skvěle rozuměli. Prošli jsme si tím samým problémem. Oba nás zocelil, vycvičil. Připravil na většinu možných situací, jež se mohly v budoucnu objevit.
Vyjma této.
„Co se děje?" položil mi svou velkou teplou dlaň na tvář. „Bolí tě něco? Jsi v pořádku?"
Vrtěla jsem hlavou, neschopná dostat z úst byť jen jedno jediné slovo. Nepřítomně jsem zírala z okénka na ulici, kde ještě před pár vteřinami stál Ian, ten zvláštní mladý kluk se zneklidňujícím pohledem, jehož jsme potkali předchozího dne, ovšem nyní zelo nejbližší okolí prázdnotou. Klidem. Jen z dálky se sem tam ozval tichý hrom.
„Petru, prosím," jeho hlas získával na naléhavosti. „Děsíš mě!"
Přejela jsem si jazykem po rozpraskaných rtech a syčivě do sebe natáhla vzduch. „Om-omlouvám se. Já jen... nevím. Zamyšleně jsem se dívala na ulici a najednou... najednou oblohou projel klikatý blesk. Strašně mě vystrašil, víš přece, jak špatně snáším bouřky." Nevěděla jsem, zda byla má fobie právě tou nejlepší výmluvou, ale nic lepšího mě v dané chvíli nenapadlo.
A vlastně... vlastně dodnes ani netuším, proč jsem mu o Ianovi neřekla. Proč jsem měla potřebu mu zatajit, co mé oči venku spatřily. Asi zlozvyk z minulých časů, asi poslední záchvěv toho, kým jsem před rokem a půl musela chtě-nechtě být.
Zkoumavě naklonil hlavu. Zjevně mi tak docela nevěřil.
„Lou, promiň," padla jsem mu kolem krku. „Nechtěla jsem tě vystrašit. Vážně ne! Jsem asi jen dost unavená. To zápěstí," zvedla jsem svou obvázanou končetinu do vzduchu, „mi asi dalo docela dost zabrat. Aniž bych si to uvědomila."
Pousmál se. Nejdřív políbil hřbet ruky a vzápětí se svými tak hříšně sladkými rty přitiskl na mé. Okamžitě se má duše oddělila od těla, vystřelila do vzduchu. Přestala jsem úplně uvažovat. Objala jsem jej kolem krku, vytáhla se na špičky a přitiskla se na něj tak natěsno, že ani arch toho nejjemnějšího papíru by mezi námi neměl šanci.
Z druhé strany místnosti se ozvalo nenápadné odkašlání.
Ani jeden z nás se jím nenechal vyvést z rovnováhy.
Odkašlání zaznělo podruhé. Tentokrát však bodřejší a mnohem naléhavější. Vzápětí ho dokreslil pobavený mužský hlas. „Ale no tak! Nechte si to na doma... Zahrajeme si Twistera!"
Do Louiho úst jsem se pobaveně zasmála. Ach, ty Timovy nápady!
...
Odjížděli jsme od přátel až hodně dlouho po půlnoci. Přemlouvali nás, abychom tam přespali, ale Louis kdovíproč rázně odmítl. A tak jsem sedla za volant, jelikož jakožto abstinent u mě neměla šanci ani ta nejmenší sklenka alkoholu, a vydala se městem, skrytým pod umělým osvětlením, zpátky do našeho bytu.
Cestou mezi námi panovalo hluboké ticho, rušené pouze tichou hudbou, jež se linula z rádia. Ty nejnovější taneční pecky naplňovaly prostor vozu příjemnými vibracemi, přistihla jsem své prsty, kterak do rytmu bubnují o volant.
„Ještě pořád se bojíš?" houkl v polospánku z vedlejšího sedadla.
Zazubila jsem se. „A víš, že už ani ne?"
Uspokojeně se uchechtl a obrátil hlavu zpátky k okénku.
...
Ráno mě vzbudil lehounký polibek na rty. Spíš jako by se mi o ně otřela motýlí křídla, tudíž jsem hned víčka nerozlepila, kdepak. S nespokojeným zamručením jsem se obrátila na bok a pokrývku si přitáhla co nejblíž ke krku.
„Petru!"
Zamumlala jsem, popadla jeden z malých polštářků, jež normálně představovaly pouhou dekoraci na matraci, a plácla s ním Louiho do těla.
Uchechtl se. „Sice lepší, než kdybys mi dala facku, ale stejně... Tebe je někdy tak těžké vzbudit!"
„Tak mě nebuď," zabrblala jsem nespokojeně.
Rozesmál se z plných plic. „Normálně bych to nedělal, jelikož vypadáš ve spánku strašně roztomile."
I teprve v poloviční bdělosti mi tváře zahořely. On dobře věděl, jak na mě.
„Ale musím, promiň, lásko. Mám pro tebe totiž překvapení."
To mě dokonale probralo. Překvapení jsem od jisté doby přímo nesnášela, a Louis to věděl. Muselo tudíž jít o něco fakt velkého, jinak by k tak krajnímu řešení nepřistoupil.
Promnula jsem si oči, vytáhla se do sedu a spíš ze zvyku si projela vlasy. Rozcuchaná, opuchlá, se stále slepenými víčky. Kupodivu už mě však můj každodenní ranní vzhled nezneklidňoval. Kdepak. Jelikož Louis mě znal a viděl tak, jak se to doposud nikomu jinému nepovedlo. Respektive... Jak jsem to doposud živé duši nedovolila.
Vyjma našich.
Zívla jsem a upřeně se na svého přítele zadívala. V očích mu svítily jasné jiskry plné života, už jen pro ně bych obětovala snad úplně všechno.
„Můžu?" naklonil hlavu.
Potřásla jsem hlavou. „OK, jen do toho."
S tajemným úsměvem ze zadní kapsy kalhot vytáhl obálku, již mi následně bez jakéhokoli slova podal.
„Co to je?" houkla jsem a opatrně si ji převzala.
„Jen se podívej."
Zhluboka jsem se nadechla a nakoukla dovnitř. Objevila jsem několik lesklých fotek, jimž dominovala jedna. Obrovský dům z tmavých cihel s bílými okenicemi, dřevěným trámovým štítem a horním balkonem, k němuž patřila obrovská udržovaná zahrada. Dle dalších snímků se nacházel buď na venkově, nebo kdesi na městské periferii, a musím říct, že se mi strašně líbil.
„Je... je krásný," probírala jsem postupně všechny fotky, „ale nějak nechápu..."
„To je náš dům," přerušil mě netrpělivě. „Tvůj a můj."
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
