✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#7

Krásné pondělí! Další díl je tu, pevně doufám, že se bude líbit, díky za vaši naprosto úžasnou a ne dost dobře ocenitelnou podporu, jste úžasní, miluju vás! 

* * * * * * * * * * * * * * *

Vklouzli jsme ruku v ruce do příjemného přítmí vstupní haly, po jejíchž obou stranách na zdech visely černobílé obrazy starého města. Dělila je desetiletí, jedna ulice byla zachycena v různých údobích a já si uvědomila, jak rychle se svět mění.

A my s ním.

Bezděky jsem Louiho prsty sevřela pevněji, potřebovala jsem v něm cítit oporu, a sledovala Ianova záda, zatímco vyrovnaně kráčel před námi a tiše si broukal jakousi nezřetelnou melodii. Ne že by ze mě tíseň úplně spadla, kdepak, ale prostor hotýlku působil natolik uklidňujícím a útulným dojmem, že už mi zůstat na noc nepřipadalo jako ten nejhorší nápad, který jsem kdy měla.

Dospěli jsme k nízké oprýskané recepci, ověšené imitací kormidel, mořských hvězdic a kotev – zjevně výzdoba v námořnickém stylu –, zpoza níž se na nás usmíval přívětivě vypadající mladý muž s obrovskými kulatými brýlemi – trochu jako by to Harry Potter přepískl u optika.

„Zdravím!" pronesl bodře. Byl mi pořád sympatičtější. Rozpřáhl náruč, v úsměvu se mu zaleskly velké zuby. „Ian se zmínil, že byste potřebovali na jednu noc střechu nad hlavou. Malá Camille by mi těmi svými drobnými prstíky vyškrábala oči, kdybych vyhodil člena jejího milovaného boybandu, a to dokonce i s přítelkyní," s posledním slovem sklouzl očima ke mně, měla jsem dojem, jako by se mu v jediné vteřině povedlo vypátrat všechna niterní tajemství.

Vyřídit se to rozhodl Louis. Naštěstí. Mně v krku vyrostl tak obrovský knedlík, že i jednotlivé nádechy mi činily nesmírné potíže.

„Omlouváme se za vzniklé komplikace." Nemohla jsem si nevšimnout... Jeho hlas zněl odměřeně, chladně. Zůstával ve střehu. „Rozhodli jsme se na poslední chvíli. Nač zbytečně riskovat, zpátky do Londýna to bude lepší za denního světla."

Muž souhlasně přikyvoval po celou dobu Louiho proslovu, a když poslední hláska dozněla v prostoru, natáhl k nám přes naleštěný pult vstřícně ruku. „Jsem Erik."

„Louis," přijal ji.

„Petra," následovala jsem jeho příkladu.

„Dobře, tak," sklonil se následně k široké knize hostů, jejíž stránky byly hustě popsány křivým roztaženým rukopisem. „Mám jeden pokoj v zadním přístěnku. Sice není největší, ale zato podle mě nejhezčí. Pro vás dva," zakmital mezi námi pohledem, „jako stvořený."

Vyhnula jsem se jeho upřenému rentgenovému zraku, skousla ret a shlédla k podlaze. Proč jsem měla dojem, že jakoukoli takovou poznámkou lidé mířili k našemu intimnímu životu? Pokud neúřadovala paranoia a na mém podezření bylo něco pravdy, nacházel se svět skutečně na pokraji totálního a definitivního zhroucení.

Uch.

„Než ale odejdete na kutě," připomenul se Ian, doposud klidně stojící ve stínu, „co kdybychom si dali na noc skleničku? A neodmítejte," dodal honem, když jsem se nadechla k protestu. „Jeden panák, víc nic!"

„Ian má pravdu," sehnul se Erik a vytáhl zpod pultu lahev whisky a čtyři malé sklenice. „Tohle pití jsem si schovával na výjimečné příležitosti. A jedna z nich nastala právě dnes!"

S díky jsem odmítla, když mi k nosu zvedl nepříjemně čpavou tekutinu, a s rozporuplnými pocity sledovala, kterak Louis do ruky bere jednu ze sklenek. Zjevně dospěl ke stejnému závěru jako já. Totiž pokud se alespoň jeden z nás nenapije, nedají nám do rána pokoj. Upřímně jsem se jenom maličko bála, kdy mu rupnou nervy. Žíla na krku mu totiž pulzovala ve smrtícím tempu.

Hodili to do sebe na jeden zátah. Jen jsem zavrtěla hlavou. Jakožto abstinentovi mi svět alkoholového opojení nedával sebemenší smysl. Vážně jsem nedokázala pochopit, co na těch různých typech obarvené vody všichni mají. Stála jim ta ranní opice za to? Asi ano.

„Wau," zachrčel Louis a prázdnou sklenkou doslova praštil o pult. „Docela síla. Ta musí mít nejmíň dvacet let!"

„Dvacet pět," zazubil se hrdě Erik.

Tommo překvapeně vydechl a zavrtěl hlavou. „Eh... Díky moc, ale... Nechceme být neuctiví, no asi bychom měli jít spát. Dlouhý den." Vyjádřil přesně to, co se hlavou honilo mně samotné. Nemohla jsem se dočkat, až položím hlavu na polštář a zapluju do říše snů. Třeba ty nepříjemné pocity do rána zmizí.

„Jasné, chápeme," zazubil se Ian, ačkoli mi ten výraz přišel velmi falešný. Nedokážu to vypovědět, no jako... jako by se za tou maskou přívětivosti skrývala úplně jiná, tvořená vztekem, averzí a nenávistí. Chvilku z něj sálal chlad, pak zase stravující horko.

Vlastně... Možná to bylo mnou. Asi jsem se úplně zbláznila.

„Jděte touto chodbou pořád rovně," naznačil Erik někam dozadu do budovy, jejíž část se ztrácela ve tmě. „Narazíte na modře obarvené dveře. Budou zamčené, ale tady," posunul k nám chrastící svazek, „jsou klíče. Zvolte ten nejdelší."

Automaticky jsme přikyvovali, nemohli jsme se dočkat, až budeme sami.

„Tak dobrou."

Odpovědí nám bylo pouze neurčité kývnutí pana majitele, doprovoděné spikleneckým úšklebkem, Ian neřekl nic. Nezareagoval, jen nás stále upřeně sledoval. Cítila jsem jeho pohled dokonce i v momentě, kdy jsme se k nim obrátili zády.

S Louim jsme promluvili až v bezpečí onoho útulného pokojíku. Interiér tvořila pouze široká barevná postel, starý konferenční stolek a měkký koberec s houpacím křeslem v rohu, přesto na mě okamžitě dýchla pohoda.

„Líbíš se mu," hlesl, když za námi zapadly dveře.

Vyslala jsem k němu opovržlivý pohled, obočí mi vystřelilo výš. „Asi máš halucinace."

Chystal se odpovědět, ale přemohlo jej silné zívnutí. „Bože... Najednou na mě padla příšerná únava! Nohy mi těžknou, jako by byly z olova..." S tím odklopýtal k posteli a bezvládně se zhroutil do ustlaných pokrývek. O zlomek vteřiny déle už se pokojem rozléhalo tiché pochrupování.

Založila jsem paže na prsou a nechápavě sledovala jeho dmoucí se hrudník. Copak fakt mohla obyčejná lidská bytost tak snadno odpadnout? Bezděky jsem si vzpomněla na přehnané hollywoodské filmy, v nichž lumpové klaďasům lili do pití nějaké uspávací prostředky, aby se jich na nějakou zbavili, a krve by se ve mně nedořezal.

Střelila jsem pohledem k bezpečně zavřeným dveřím. Snad si můj mozek pouze něco vybájil. Nejsme přece v nějaké příšerné alternativní realitě. Tohle Ian s Erikem neudělali!

  * * * * * * * * * * * * * * * 

DÍKY ZA VAŠE SLEDOVANÍ, VŠECHNA. JE VÁS TU UŽ PŘES 600, COŽ JE PRO MĚ NAPROSTO NEUVĚŘITELNÉ ČÍSLO. NIKDY BYCH SI TAKOVÝ VÝSLEDEK NEVYSNILA. JSTE SKVĚLÍ ♥