✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#51

Tu noc, týden po Samuelově únosu na odlehlý skotský hrad, mě pronásledoval jeden děsivý sen za druhým. Jistě za to mohla Louiho nepřítomnost. On ode mě pokaždé odháněl to špatné, s ním jsem se cítila v bezpečí. Ale tehdy... Samá krev, oheň, výkřiky bolesti. Co chvíli jsem se budila zpocená hrůzou a s očima zalepenýma od slz. Okolo čtvrté jsem tudíž pokusy o blahodárný spánek vzdala, sáhla po knížce od Barbary Erskine a uvelebila se v hlubokém měkkém křesle u okna. Ačkoli jsem se na stránky plné hustého textu musela pekelně soustředit, všechno bylo lepší než tonout v temném světě nočních můr.
Stíny se pomalu dávaly na ústup. Stahovaly se zpátky do zapomnění, připravené vystřídat večer blahodárné konejšivé světlo božího dne. Vystřídat a převzít nad lidmi vládu. Jak jsem sledovala probouzející se svět, napadlo mě... Teď se nemůžu vrátit domů. Do školy a běžného života. Dokud se neposuneme alespoň o kousek dál.
Kolem sedmé ranní se Louis vrátil. Když mě viděl sedět bez hnutí uprostřed pokoje, na prahu se zarazil. "Jsi v pořádku?"
Unaveně jsem k němu obrátila tvář. Měl stejné kruhy pod očima jako já. Hádala bych, že si taktéž moc neodpočinul. Za těch posledních několik dnů, které jsme strávili spolu jako obyčejný zamilovaný pár, se mu ramena napřímila, rty se opět dokázaly svůdně usmívat. Ovšem... Stačila jedna noc, aby se opět proměnil v pouhý stín muže, který pro mě byl důležitější než cokoli na tomto světě.
"Nemohla jsem spát," vydechla jsem a knížku ve svém klíně zaklapla. "Nějak se mi nepovedlo zastavit tu síť myšlenek, která mi křižovala hlavou."
Povzdechl si a bezradným gestem si prohrábl vlasy. Všechno ve mně hořelo touhou po jeho objetí. Nejradši bych vyskočila na nohy a padla mu kolem krku, no něco mi v tom zabránilo. Bála jsem se. Nezměnilo se něco? V jeho citech či přesvědčení? Vždyť proti našemu vztahu bojovalo prakticky všechno, co mohlo něco změnit. Co když... Co když tomu tlaku podlehne?
Náhle se ve mně objevilo tušení horší, než jaké jsem doposud znala.
"Dnes máme po volnu první schůzku s managementem," zamumlal spíš pro sebe, "musíme se na osmou dostavit do kanceláře nad Picadilly. Skočím... Skočím se osprchovat a okolo půl s kluky vyrazíme."
Aha, s kluky... Pocítila jsem další ostny bolesti, jež mi pronikala hluboko do srdce. Se mnou se to ráno evidentně nepočítalo...
"Dobře, já... ehm. Poohlédnu se po městě, chtěla bych našim dovézt nějakou maličkost..." Nenápadně jsem narážela na neodvratný návrat do Čech, doufajíc, že se k tomu Louis třeba vyjádří, ale on jen mlčky potřásl hlavou a zavřel se v koupelně.
Zírala jsem na dveře dobrých několik minut. Pak jsem se bezvládně svezla na podlahu a zahleděla se k oknu. Skrápěly jej malé dešťové kapky, některé elegantně klouzaly podél rámu a ponechávaly svou cestou prostor lidské fantazii.
Po líci mi stekla osamělá slza. Takhle to začíná? Odcizení?
...
Když se Louis z koupelny vrátil, mlčky jsem jej tam vystřídala já. Nezavadili jsme o sebe pohledem, nepověděli si zlomek slova. A já už se kupodivu znovu nerozplakala. Zmocňovala se mě apatie.
Shodila jsem ze sebe oblečení a vklouzla do sprchového koutu. Jednala jsem jako robot. Sotva se má chodidla dotkla studených dlaždic, vztáhla jsem paži a pustila na sebe proud horké vody. Všechno mi bylo jedno. Chtěla jsem to jen nějak přetrpět.
Náhle mě však čísi paže popadly silně kolem pasu. Zavřeštěla jsem, jak to umí jen holky, a chystala se otočit, když vtom si mě "kdosi" v náruči obrátil sám.
Louis.
"Co blbneš?" Zasípala jsem.
Tommo neodpověděl. Místo toho si mě přivinul na hruď a tvář zabořil do mých vlhkých vlasů. Bylo mu jedno, že na sobě nemám kouska oblečení. Že i jeho šaty budou skrz naskrz promočené.
"Miluju tě," šeptnul. " Na to nikdy nezapomeň."
Jeho slova mi připadala v něčem jiná. Zvláštní. Ale bála jsem se o té změně uvažovat. Naháněla mi neskutečnou hrůzu. Proto jsem jen vydechla a se stopou pobavení opáčila: "Budeš se muset převléci."
Nehnul brvou. "To je jedno."
Fakt se choval divně. Jenže já nechtěla stupňovat napětí, deptat Louiho ještě víc. Všechny další otázky jsem tudíž spolkla a nechala ho, aby se mě ještě chvilku dotýkal.
Když definitivně odešel na schůzku, s myšlenkami u jeho zvláštního chování jsem se umyla a zabalená v županu se následně vrátila do apartmánu. Nic najednou nedávalo smysl. Jako bychom se oba proměnili v někoho úplně jiného. Zakázala jsem si uvažovat o možných následcích. Představa, že bych třeba o Louiho přišla, až příliš bolela.
Náhle se těsně vedle mé hlavy ozvalo zapraskání. "Musíme jít!"
Nadskočila jsem leknutím a přitáhla si župan blíž k tělu. Ocitla jsem se v rozpacích. "Damiene! Nezasloužím si trochu soukromí?"
Odvrátil pohled a nervózně přešlápl. "Omlouvám se. Ale máme naspěch. Strážci čekají."
********
Něco na zlepšení sobotního odpoledne! Díky za to, že mi umožňujete dělit se o své srdcové příběhy se světem - VÁMI <3
PS: Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám...
PPS: Jukněte do odkazu uvedeného v komentářích, prosím, třeba vás něco napadne. Nekoušu =P