✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#4

Krásný páteční večer! Chtěla bych vám znovu moc poděkovat za podporu, již jste vyjádřily nápadu pokračovat v románu IWBWY. Hodně pro mě znamená vědomí, že se vám příběh zapsal do srdíčka, a ze všech sil se pokusím, abych vás nezklamala ♥ A nebojte, nikomu nic kazit nehodlám, nicméně... zápletky musí být =) Mám vás moc ráda =3

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Zlomila jsem se v pase a dlaněmi se zapřela o kolena. Znovu se na mě informace svalily jako horda kamení z úpatí strmého kopce. Odvykla jsem si... Poslední rok a půl mě jaksi... ukolébal falešným pocitem bezpečí, a když se nyní objevily problémy, neuměla jsem si s nimi poradit. Dušička se ve mně smrskla sotva na polovic, srdce v panice tlouklo příliš silně a příliš nahlas. Najednou jsem zatoužila po domově. Po mém skutečném domově kdesi na konci světa, o němž nikdo nevěděl a kde se vše zdálo tak neuvěřitelně jednoduché.

„Kolik toho ještě budeme muset snést," zasténala jsem se zrakem pořád upřeným do popraskaného chodníku pod svýma nohama. Z festivalu se k nám nesl veselý smích, pokřik lidí a pískání nadšených dětí, které se honily mezi jednotlivými stánky a jejichž rodičům jistě s každou další uběhnuvší vteřinou tuhla krev v žilách.

„Damiene," vzhlédla jsem ke svému andělovi. „Proč se to jenom děje?"

Bezradnost, jež přikryla veškeré půvabné rysy jeho tváře, mě zasáhla jako dlouhý ostrý nůž. Nevěstila totiž nic dobrého. Naopak. Valila se katastrofa. Hech... Myslela jsem, že překonáním oné šílené výměny duší jsem si vydobyla své štěstí. Získala přítele, ochránce, nejlepšího kamaráda – zkrátka onu pověstnou druhou půlku. A najednou mě o to chtěl zase někdo připravit? Ne, nehodlala jsem se vzdát. I kdybych si měla opět sáhnout na dno svých sil.

„Kéž bych ti to mohl vysvětlit. Nebo to jakkoli ovlivnit."

Povzdechla jsem si. „Sice jsem záměry Strážců nikdy tak úplně nepochopila, ale naivně jsem si myslela, že po všem, čím jsme si prošli, nás už nechají na pokoji."

„Nezatracuj Strážce," smířlivě se pousmál. „Ti se snaží pomoci. A kdyby bylo na nich, čeká vás nádherná a ničím – nikým nezkalená budoucnost. Bohužel toho z nějakého důvodu proti Sam s Eleanor moc nezmůžou. Jak jsem řekl, někdo jim pomáhá. Pravděpodobně někdo od nás. Vysoko postavená entita."

Přeběhl mi mráz po zádech. Jako by na mě sáhla samotná paní Smrt. Najednou se zdálo, že celá výměna duší byla nic oproti bouři, která se na nás právě valila. Měla jsem hrozný strach. Nedovedla jsem si představit ani jedinou minutu bez Louiho. Co když... Co když o něj přijdu? Co zmůže obyčejná smrtelnice proti spiknutí nadpřirozených sil?

Pořád jsem si ještě nezvykla, jak to zní. Absurdně? Bláznivě? Asi obojí. Občas jsem si stále ještě připadala hluboko ponořená v příšerné noční můře. Jednou to vypadalo, že skončila, a následně do mě znovu udeřila s odzbrojující silou.

Jako nyní. Ještě před pár hodinami se zdálo vše dokonalé...

Bezděky mi ruce zabloudily k břichu. Nestačí jedna věc, s níž se musí člověk vypořádávat?

Damienovi mé gesto neušlo. A poprvé se mu na rtech objevil náznak vědoucího úsměvu.

Zčervenala jsem. Musela jsem vypadat jako spařené rajské jablíčko, rozšiřovaly se mi cévy a krev se hrnula do tváří, jistě by si na nich mohl někdo uspořádat barbecue. Toho zlozvyku jsem se jaksi ještě nezbavila. A možná dobře. Louimu to vždycky přišlo strašně roztomilé...

„Ehm," odkašlala jsem si a hrdě se napřímila v ramenou. Nezastírám, pohledu do Damienových očí jsem se vyhýbala, zřejmě bych tu čistou upřímnost neustála.

Uvažovala jsem. Mám se ho zeptat, jestli... no. Jestli jsem skutečně těhotná? Mám vůbec chtít zjistit, co přinese budoucnost? Jako by mě od toho zrazovalo celé nitro. Po uplynulých odhaleních jsem si už nemohla být jistá ani tím, co se stane další den.

„Stejně bych ti nic prozradit nemohl," promluvil znenadání.

Zaškaredila jsem se. „Už mi zase lezeš do hlavy? Domnívala jsem se, že to máme dávno za sebou, hmm?"

„Promiň, ale tvoje myšlenky jsou opět výjimečně hlasité a naléhavé."

Střelila jsem pohledem před rameno. Měla bych se vrátit...

„Petru," uchopil mě Damien za ruce. „Hlavně si s tím nelam hlavu, ano?"

Pochybovačně jsem nakrčila obočí.

„Přišel jsem tě jen varovat. Louimu nic neříkej. Zatím ne. Dokud nezjistím víc, ano? Možná je to celé jen falešný poplach. Třeba se Samantha k ničemu neodhodlá. Nebo Eleanor trochu dospěla a dojde jí, že rozbíjet fungující vztah – rozbíjet váš vztah není z morálního hlediska správné."

Na poslední chvíli jsem v hrdle zadržela sarkastické uchechtnutí. Kdovíproč se mi právě takovým slovům nechtělo věřit. Dívka sice prošla výměnou duší stejně jako já – byla vystavena nelehké zkoušce osudu, ale opravdu ji to mohlo tolik změnit?

„Neboj," objal mě paží kolem ramen. „Louis by se tě tak snadno nevzdal. Miluje tě z celého srdce. Alex tvrdí, že tak silnou auru jeho svěřenec ještě nikdy neměl. Pokaždé se rozzáří, když jste spolu. Naopak chodí jako tělo bez duše, kdykoli se vrátíš do Čech. Než jsem vás spolu poprvé viděl, nevěřil jsem v takzvané druhé půlky srdce. Vždycky mi to přišlo jako nesmysl. Ale vy dva..." Větu nechal nedořečenou, no dokončovat ji nemusel. I tak mi po tvářích stékaly slabé potůčky slz, naplněné ovšem nezměrným štěstím. Damienova slova jen umocňovala to, co mezi námi bylo.

Nadechla jsem se k odpovědi, když se mi za zády ozvalo překvapené: „Damiene?"

Zbledla jsem. Louis nás našel.

K mému překvapení však nezněl dotčeně či naštvaně. Naopak. Prohnal se kolem mě s nataženou paží a nadšeně mému andělovi potřásl rukou. „Co ty tu? Dlouho jsme se neviděli!" Pak si ale všiml dusné atmosféry, jež nás obklopovala. Zamračil se a zakmital mezi námi pohledem. „Stalo se snad něco?"

Taktak jsem paniku udržela na uzdě. Odpověděl za mě Damien. Skvěle se naučil umění přetvářky. Zřejmě si dával záležet... „Kdepak! Jen jsem vás dva přišel zkontrolovat. I když k vám nechodím dennodenně na kafíčko, neznamená to, že jsem přestal dávat pozor. Přede mnou nic neututláte..." Na dotvoření efektu mohl klidně ještě vypláznout jazyk, ale nakonec se toho dětinského gesta vzdal.

Lou se nervózně zasmál. Vnímala jsem z něj nejistotu, podivné rozpoložení. Nasadila jsem proto lehce strojený úsměv a pevně se k němu přitiskla.

Shlédl ke mně. Podivně mě bodlo u srdce. Možná bych měla pomalu začít sbírat síly k boji...

„Víš o tom," zašeptal tiše, snad ani náš společník nemohl ona slova zachytit, „že tě strašně moc miluju?"

Zvedla jsem ruku a jejím hřbetem jej pohladila po tváři.

„Dobře, no," ozval se hlas strážného anděla, podbarvený stěží potlačovaným veselím. No, jestli z nás měl srandu už i nebeský služebník, něco bylo špatně.

„Myslím, že už mě tu nepotřebujete. Jistě si tu poradíte sami..." S tím a provokativním mrknutím lusknul prsty a v roji svítivých jisker se zkrátka rozplynul. Zůstalo po něm jen příjemné, jakýmsi způsobem konejšivé teplo a příslib, že ať se semele cokoli, nebudeme v tom s Louim sami.