✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#11

Krásný dobrý večer! Na úvod vám všem chci popřát KRÁSNÉ PRÁZDNINY! Užívejte a přežijte ve zdraví! =) Dávejte na sebe pozor ;o)
Máme tu další díl BWM, chtěla bych vám opět z celého srdce poděkovat za ty neuvěřitelně pozitivní ohlasy, pokaždé mě vaše komentáře a vzkazy úplně odrovnají ♥ Pevně doufám, že tak nadšené budete i nadále. Mám vás moc ráda!
ENJOY IT!

* * * * * * * * * * * * * * * *

Snídaně byla výborná a velmi vydatná. Ačkoli já pozřela sotva pár soust, jelikož se mi žaludek proměnil v nafukovací balón, do Louiho to padalo, až jsem onu rychlost ani nedokázala sledovat. Musela jsem se pobaveně šklebit, jelikož vypadal, jako by nedostal minimálně týden najíst. Kdyby nás u toho přistihl bulvár, ty hyeny by na titulní stránky okamžitě umístily obrovský tučný titulek: „LOUIS TOMLINSON TÝRÁN HLADY! MŮŽE ZA TO JEHO PŘÍTELKYNĚ! Podrobnosti čtěte na straně..."

„Abych nezapomněla," hodila jsem na matraci poznámkový blok i se třpytící se propiskou, „slečna, co nám přinesla snídani, by ráda, abychom se jí podepsali."

Se zaujetím pozvedl obočí. „My? Tak to je poprvé, co nepanikaříš, když tě někdo o něco takového požádá. Doteď to vypadalo, jako by ses mi nejradši pověsila kolem krku a už se nikdy nepustila..."

Ano, dělal si ze mě legraci, ovšem aniž by tušil, jak nebezpečně se přiblížil pravdě. Skutečně. Kdykoli mě nějaká dívčina poprosila o fotku či podpis, honem jsem hledala vhodné místo k úkrytu. Pořád jsem si nezvykla. Co se ode mě vlastně očekávalo? Vždyť jsem nic nedokázala...

Vyplázla jsem na něj jazyk. Což jsem, obecně, dělávala v poslední době velmi často. A zdálo se, jako by to Louiho strašně bavilo. Přitom jsem si zakládala na tom, že se nechovám jako děcko. A ejhle! Vrátila jsem se najednou v čase aspoň o 15 let zpátky.

„Ty se prostě neumíš zlobit!"

Zaškaredila jsem se. Což však mělo úplně opačný účinek. Tommo vyprsknul smíchy.

„Tohle nemá cenu," rozhodila jsem ruce, ačkoli i moje koutky úst už podezřele silně cukaly. „Na co já se vůbec snažím? Stejně mě nikdo nebere vážně."

Našpulil pusu a naklonil se blíž. „Já tě beru vážně, lásko. Jen ne, pokud se zlobíš."

Plácla jsem ho po paži, načež on vystartoval, a než jsem se nadála, ležela jsem na zádech a jeho rozesmátá zářící tvář byla tím jediným, co vyplňovalo mé zorné pole.

...

„Ah, dobré ráno!" přivítal nás zubící se Erik, jen co jsme se asi o dvacet minut později ukázali na recepci. Opíral se lokty o dřevěnou desku a něco ťukal do mobilu, ovšem sotva jsme se vynořili zpoza rohu, napřímil se v zádech a v očích se mu objevilo tak silné pobavení, až jsem bezděky zčervenala.

„Jak se vám spalo?"

Pořád ty hluboké vrásky smíchu, pořád stejné škádlení. Nejradši bych mu skočila po krku.

„No," prohrábl si Louis už tak dost rozcuchané vlasy, „abych byl upřímný... Nespal jsem, spíš jako bych upadl do bezvědomí. Ta vaše whisky mi dala!"

Erikovi úsměv z tváře zmizel, jako když setřete popsanou tabuli.

„Děje se něco?" I Louis si všiml jasné změny v jeho náladě. Rysy mu prostoupilo překvapení, možná částečně i obavy.

„Ale kdepak," potřásl pan majitel hlavou. Úsměv si následně opět nasadil, ačkoli nepůsobil zdaleka upřímně. Spíš strojeně, vynuceně. Naučila jsem se už docela dobře číst v lidech a tam mi bylo naprosto jasné, že se před námi pokouší něco skrýt.

„Jen jsem úplně zapomněl, jak obrovskou sílu může alkohol mít."

Kdepak, nevěřila jsem mu ani jednu jedinou hlásku.

Vtom zaskřípaly vchodové dveře a naši malou skupinku doplnil Ian. Nepříjemné pocity zmatku a zmaru, jež jsem pociťovala v noci, se vrátily jako bumerang. Jeho slídivé oči, rty, které uměly vyčarovat tak děsivý úšklebek. Ruce s tak neuvěřitelnou silou...

Bezděky jsem se zachvěla, když pohledem spočinul na mně. „Dobrý den."

Zaskřehotala jsem něco nesrozumitelného a přivinula se k Louimu blíž.

Obličejem se mu mihl stín. Sledoval naše propletené prsty, byla bych přísahala, že kdyby to šlo, prožene jimi ostrý dlouhý šíp. Chtěla jsem pryč víc než kdykoli jindy předtím. Londýn. Ruch. Všude spousta cizích lidí. Anonymita! Tedy... aspoň částečná.

„Je mi to trochu trapné," začal Ian nevinně a udělal pár kroků blíž, „ale stávkuje mi auto a potřebuju se nutně dostat do Londýna."

Hrklo ve mně. To přece... ne. Tohle nemůže být pravda! Jistě mi karma vracela údery za všechny prožité minulé životy, jelikož tak stupidní hru nemohl vymyslet žádný smrtelník! Sevřela jsem ruku v pěst, jinak bych sáhla po karafě s vodou, stojící na recepci, a vší silou jí mrštila o protější stěnu.

„Nemohl bych se svézt s vámi?"

Jestli jsem si to nemyslela. Věděla jsem, že to přijde. Věděla a vůbec se mi to nelíbilo! Toužila jsem začít křičet, že na to má zapomenout. Že ho nikam nepovezeme, ať se od nás obou drží co možná nejdál!

Ale samozřejmě jsem to neudělala. Spolkla jsem veškeré námitky, zabodla zrak do země a upřeně sledovala špičky svých bot. Ať si to Lou vyřídí sám. Nechtěla jsem mít s tímto rozhodnutím nic společného. Nebylo by objektivní.

Ani jeho zjevně Ianův dotaz nenadchl. Úplně jsem mu rozuměla. Jistě bojoval s vrozenou potřebou zdvořilosti, již vyvažovala intuice křičící v něm, aby dal od tohohle kluka rychle ruce pryč.

Věděla jsem však ještě dřív než on, co vyplyne z jeho úst.

„Jasně. Žádný problém."

Normálního člověka by ten mrazivě ledový tón jistě odradil. Ne tak Iana. Místo aby couvnul, zeširoka se zazubil a spokojeně se zhoupl na patách. „Super, zachránili jste mě."

Paranoia gradovala. I v tak nevinném výroku jsem cítila nebezpečí. A umně skrytý dvojí význam. Fakt jsem s ním nechtěla vlézt do jednoho auta. Všechno ve mně proti tomu bojovalo, seč mi síly stačily. Ale vnitřní neklid nemohl jakkoli ovlivnit situaci, jež se mi odvíjela před očima.

„Lou," vytáhla jsem se k němu na špičky, „nepojedeme? Abychom se vyhnuli tomu největšímu provozu."

Láskyplně mě pohladil po tváři a přikývl. Opět mnou projelo to známé příjemné rozechvění, všechny orgány jako by se ocitly uprostřed ohně. Nejradši bych svá ústa přitiskla na jeho a ztratila se v nich. Ztratila se v něm. Navždy a napořád.

„No, Eriku," obrátil se k němu a vstřícně natáhl paži. „Díky za všechno."

„Není zač, rád jsem vás poznal. A určitě se sem vraťte! Vždycky u nás budete mít dveře dokořán. Tady, vizitka," podal mu s úsměvem maličkou kartičku z tvrdého papíru.

„Abych nezapomněla," vytáhla jsem ze zadní kapsy kalhot bloček, „mohl byste tohle předat Gabbi?"

Zamrkal a přikývl. „J-jistě, samozřejmě."

Vděčně jsem potřásla hlavou a zhluboka se nadechla. Kdybych tak mohla tu zpáteční cestu úplně přeskočit. Škoda, že nemám magnetofon, na němž bych přetočila pásku svého života o pár hodin dopředu.

* * * * * * * *

V (D)OTAZNÍKÁCH PŘIBYL NOVÝ ČLÁNEK, POKUD BY VÁS TO ZAJÍMALO, JUKNĚTE =) PAK TAKÉ OZNAMUJI, ŽE O VÍKENDU VYHLÁSÍM VÍTĚZE SOUTĚŽE =) A TAKY CHYSTÁM NOVÝ VELKÝ PROJEKT, NAŠLA JSEM V POČÍTAČI JEDNU Z NEDOKONČENÝCH VÍCEDÍLOVEK, TAKŽE NA NÍ POMALU PRACUJI A RÁDA BYCH JI ZAČALA ZVEŘEJŇOVAT, AŽ JI DOKONČÍM. ALE POZOR: NENÍ S NIKÝM Z ONE DIRECTION! *wink wink* 
DÍKY ZA VAŠI NEUTUCHAJÍCÍ PŘÍZEŇ, NETUŠÍTE, KOLIK PRO MĚ ZNAMENÁ ♥ A DĚKUJI ZA KAŽDIČKÉHO JEDNOHO SLEDOVATELE... VÁŽÍM SI VAŠÍ DŮVĚRY =3