✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#15

Hodinu jsem si kůži chladila mokrým kapesníkem, ovšem ani pak ten vypálený rudý pruh nezmizel, právě naopak. Jako by získal sytější barvu, ba co víc, neuvěřitelně mi v něm pulzovalo. Zvednout ruku se náhle stalo nemožným. V jedné chvíli se mi oči dokonce zalily slanými slzami, tehdy jsem si uvědomila, že bez pohotovosti se mi zřejmě neuleví.

Střelila jsem pohledem k nástěnným hodinám. Snad to stihnu dřív, než se Louis vrátí.

...

„Jak se vám to stalo?"

Mladý vysoký lékař si zaujatě prohlížel mé zápěstí, zatímco sestra za jeho zády připravovala obvaz, na nějž z bílé tuby tlačila jakousi tmavě hnědou mast. Do nosu mě udeřil nepříjemný pach.

Potlačila jsem úšklebek a potřásla hlavou. „To... asi to bude znít divně, ale já nevím."

Zamračil se a vzhlédl ke mně. Jeho tmavě hnědé oči se naplnily němým podezřením. Čemuž jsem se nedivila. Být na jeho místě a vidět takové zranění, domýšlela bych si leccos. Mohla jsem jen doufat – mohla jsem se pouze modlit, aby to nechtěl jakkoli rozmazávat.

„Dopoledne jsme se s přítelem vrátili z jednoho shakespearovského festivalu," rozpovídala jsem se opatrně. Tuto výmluvu jsem si připravovala celých patnáct minut, které jsem strávila v taxíku cestou do Nemocnice svaté Anny. „Už cestou v autě mě ruka podivně pálila, ale nepřikládala jsem tomu žádný význam. Po pár hodinách se však bolest zhoršila, tak jsem se rozhodla vyhledat pohotovost."

Cosi si soustředěně mumlal, zatímco ukazováčkem opatrně kroužil po krajích rudého otisku. Musím uznat, na pohled vypadal velmi podezřele. Byl příliš pravidelný, příliš... dokonalý. Precizní. Což, s ohledem na způsob vzniku, znělo značně absurdně. Vždyť mě Samantha svírala pouhou chvíli. Jak se jí něco takového povedlo?! A měli by vůbec strážní andělé takhle ubližovat lidem?

Pořád jsem se točila v kruhu. Ona nebyla typickým andělem!

„Vypadá to jako... spálenina," bručel, připadala jsem si jako vědecké sklíčko pod mikroskopickou čočkou. „Ale chybí jí typická struktura. Víte, normálně bývají spáleniny zvrásněné," vysvětlovat, „může za to složení pokožky. Ovšem tohle... To jsem ještě nikdy předtím neviděl."

Kousla jsem se do spodního rtu a bojovala s nutkáním protočit panenky. Jak také jinak. Na mém osudu by se někdo pěkně od srdce zasmál. Kdyby se psala kniha, hravě překročím několik tisíc stránek.

Stočila jsem pohled ke stropu a dál pozorně naslouchala lékaři. Z jeho tónu jsem pojala nepříjemné podezření, že mu zranění mé ruky vnuklo nápad na novou vědeckou práci.

„Dokonale symetrický pruh s přesně ohraničenými kraji. To jsem blázen..."

„Nezlobte se," vtáhla jsem do sebe vzduch, dostavil se pocit, že mám ruku ponořenou ve vřícím oleji, „ale mohl byste mi pomoci? Nemyslím, že to pálení ještě chvíli snesu..." Začínala jsem se dokonce třást po celém těle, ovšem to jsem muži pro jistotu zatajila. Už tak jsem z jeho pohledu musela vypadat jako ohrožený exemplář doposud málo známého druhu homo sapiens.

Konečně se lékař probral z transu. Zamrkal na mě a roztržitě se obrátil k sestřičce. „Jistě, velmi se omlouvám. Nechal jsem se unést."

Zatnula jsem nehty do sterilního lehátka pod sebou. Tušila jsem, že tohle bude mít ještě dohru.

„Fajn," zamumlal, když jsem měla zápěstí pevně omotané bílou gázou. Málem jsem se zhroutila na záda. Ta mast mi v dané chvíli připadala jako zázrak. Tak se mi ulevilo!