✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#62

Omlouvám se za prodlevu, snad se vám i dnešní část bude líbit ♥

* * * * * * * * * * * * * *

Ač proti tomu křičela každá částečka mého těla, opatrně jsem se naklonila a pohlédla Louimu přes rameno. Třes neustupoval, snad právě naopak, v kostech jsem pociťovala zvláštní bolest, která jako by mě varovala před nebezpečím. Jistě, zůstat ve střehu mělo své opodstatnění. Kdo za tím vším stál... Jediná bytost, zrozená ve světle, jež však zjevně propadla temnotě.

Na poslední chvíli jsem si přikryla ústa dlaní, jinak by se mi z hrdla vydral zmučený výkřik. Mozek odmítal přijmout, na co se mé oči dívaly. Kdybych si totiž onen výjev nechala vklouznout hluboko pod kůži, zešílela bych. Člověk jistě snese určitou míru bolesti, nicméně vyrovnávat se s všemožnými hrůzami nemůže donekonečna...

Louis v prstech držel fotku. Jedinou. Jediný snímek, jehož motiv se mi vpálil do mozku i do vzpomínek. Byl na něm totiž Alex. Ovšem ne tak, jak jsem si ho pamatovala. Tenhle Alex měl vyhaslé oči, pobledlou tvář a roztržený ret, z nějž mu na bradu stékal pramínek temně rudé krve. Seděl spoutaný v černém křesle, k opěrkám přivázaný tlustými hrubými provazy. Lámalo mi to srdce. Málem jsem slyšela ostrý praskot, jenž naplňoval ztichlou místnost. A který pocházel ze samotných hlubin mé podstaty.

I Lou jako by odmítal uvěřit svým očím. Jeho tělo se chvělo, třáslo, skrz zatnuté zuby mu vycházelo zlostné syčení. A já cítila, jak mi po líci stéká jedna horká slza.

„Tohle jsem nechtěla," splynulo mi ze rtů sotva slyšitelně. Tommo však zachytil každé jednotlivé slovíčko. Odložil krabici i s tím hrůzným snímkem a obrátil se. Pořád klečel, tudíž ke mně vzhlížel, v modrých očích tvrdý výraz. „To. Není. Tvoje. Vina." Odsekával, prokládal svou řeč krátkými odmlkami a já cítila, jak začínám nekontrolovatelně rudnout. Zčásti studem, zčásti obavami a zčásti také nezvladatelným vztekem míseným s odzbrojující měrou nenávisti.

„To všechno Samuel!" Vyplivl jeho jméno s jasným pohrdáním. „Jenom jedno nechápu. Vážně myslí, že takovými odpornostmi tě získá? Že se tě bez boje vzdám?" Teprve s posledními hláskami mu výraz v očích změkl, zornice se trochu zúžily.

„Nikdy," vstal, natáhl paže a sevřel mě v hřejivém objetí. Bez námitek jsem nechala jeho ruce, aby laskaly celou plochu zad, na niž dosáhly. To jediné mě mohlo aspoň trochu upokojit, ačkoli hrůza sídlící mi v nitru se nehodlala jen tak dát na ústup.

„Snaží se nás prostřednictvím Alexe donutit, abychom se s ním sešli," zamumlala jsem do jeho teplé hrudi, v níž mu prudce tlouklo srdce. Bezpochyby nervozitou, strachem. Emocemi, které ovládaly i mě samotnou.

„Jsem si tím úplně jistá..."

„Ale... proč?" hlesl můj společník.

„Kvůli krystalům." Byla jsem si svými slovy naprosto jistá. „Přece... Vzpomeň si. Má oba! Můj i tvůj! A... a děsím se, co bude, až se rozhodne je zničit." Věděla jsem, že můj bude střežit jako oko v hlavě. O sebe jsem se nebála. Jeho cílem se primárně stal Lou... Copak mi to sám neřekl? Copak mi dostatečně nedal najevo, jak moc duši mého milovaného nenávidí? Ale to jsem mu nemohla říct.

Nemohla.

„Ať je to, jak chce," vydechl po několika dlouhých vteřinách ticha, „jedno dokážu říct s naprostou jistotou. Chce tě. Kvůli tomu všechny ty úskoky. Paktování se Samanthou. Únos kdovíkam!" Hlas mu opět šplhal nahoru, získával na naléhavosti. „A Strážci? Ti jsou na něj krátcí! Jen se podívej," mávl rukou ke krabici, jejíž temný vnitřek skrýval tu strašnou fotografii. „Unesl Alexe. Co můžeme očekávat dál?"

Měl pravdu. Ve všem. Navíc... Vzpomněla jsem si na Eleanořina anděla. Od chvíle, kdy mě přenesla zpátky sem do hotelu, o sobě nedala vědět. Číhala snad někde v ústraní a plánovala pomstu? Vsadila bych na tuhle kartu všechno. Samuel ji zradil. Zjistila, že celé jejich spojenectví byla krutá lež. Chtěla vytrestat Strážce, svrhnout je a stát se tou nejvyšší entitou v plánování lidských osudů. Věřila, že pokud zničí mě, potažmo nás dva s Louim, zlomí tím i je. No nevzala v potaz možnou zradu toho, v nějž vkládala největší naděje.

„Povíme to Damienovi?" Ještě než má otázka ovšem dozněla, věděla jsem, jaké se mi dostane odpovědi. A o čem byla přesvědčená i já sama.

„Ne," odpověděl Louis. „Už víme, že Strážci se Samuelem nic nezmůžou. A s každou další vteřinou roste nebezpečí, v němž se nacházíme nejen my, ale i Alex."

Přikývla jsem. „Takže... se musíme se Samuelem vypořádat sami."

S tvrdým výrazem v očích ke mně shlédl. „Ne. My ne. Já."

Svět se najednou roztříštil v tisícovkách maličkých střepů. Zbledla jsem. „Cože?"

* * * * * * * * * * *

Děkuju vám za tu neustálou podporu! Ač to tu teď zanedbávám, věřte, že na psaní si pokaždé chvilku najdu. MILUJU TO. A to i díky vašim úžasným reakcím, zprávám. Každý jeden takový vzkaz si schovávám, mám jich v počítači uloženou už hezkou spoustu... A strašně ráda se k nim vracím. Jste ti nejlepší čtenáři, jaké bych si mohla přát!

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám...

PS: STÁLE SE MŮŽETE PŘIPOJOVAT NA FACEBOOKOVOU STRÁNKU, NA VŠECHNY NOVÉ ČLENY SE MOC TĚŠÍM! ODKAZ NAJDETE NA PROFILU ♥