✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#58

„Co bych mohl vědět?" pokrčil rameny, zdálo se, jako by mu má otázka dovolila ještě mnohem větší sebejistotu. Ostatně dobře věděl, jak těžko se mi právě o tomhle mluví. Užíval si mých obav, mých pochybností. Které mi zamlžovaly vnímání. Nedržela jsem se tak ve střehu, jak jsem pravděpodobně měla.

„Možná to zní divně," pokrčil rameny znovu a já měla chuť povědět něco hodně jedovatého, „v případném usmíření Louise a Eleanor nemám prsty."

Zamračila jsem se.

„Vážně ne," zopakoval, hlas mu změkl a výraz v očích jakbysmet. „Já... Já vím, že mi nevěříš. A vlastně se ti ani trochu nedivím. A nežádám, abys to udělala. Jen musíš vědět jedno. Nevzdám se. Nikdy. Protože brzy určitě pochopíš, že já jsem mnohem lepší volbou než nestálá namyšlená celebrita, která před tvým příchodem střídala milenky jak na běžícím pásu!"

Jeho slova působila jako rána kladivem. Zůstala jsem na něj zírat s čelistí dokořán, v mých očích si mohl přečíst veškerý děs, který ve mně vyvolal. Odmítala jsem ona vyřčená obvinění přijmout. Louis takový nebyl. Prostě... nebyl.

„Ha," zazubil se, opět jej celého obestřela temnota, „tos nevěděla? Tvůj Tomlinson fakt není svatej! Mám ti je vyjmenovat? Judy, Lilith, Mandy, Zoe..."

Prsty jsem si stiskla spánky a klopýtla vzad. „Dost. Přestaň!"

Zmlknul.

„Nenávidím tě," vzlykla jsem, s víčky stále pevně semknutými. Nemohla jsem se na něj ani podívat! „Jak můžeš tvrdit, že mě miluješ? Copak si neuvědomuješ, jak moc mi veškeré tvoje jednání ubližuje? Nemáš srdce. Nevíš, co jsou city, netušíš, co je v životě důležitý! I kdybych měla s dítětem po tom všem zůstat sama," hlas mi maličko klopýtl, jelikož duše odmítala přijmout vyřčené, „nikdy nebudu tvoje. Rozumíš?!"

Rty se mu zlostně chvěly, ze zúžených zornic sálal oheň. „Změníš názor."

Zavrtěla jsem hlavou, až se mi vlasy zavlnily kolem obličeje. Vítr sílil, hvízdal kolem nás, proháněl se v kopcích a nesl v sobě příslib blížícího se deště.

„Nezměním. Nikdy."

Znovu neodpověděl. Místo toho sáhl do vnitřní kapsy své černé bundy a vytáhl jakýsi neforemný krystal, pulzující světlem. Celý jej obklopovalo, vnímala jsem slabé vibrování, které jako by se ke mně natahovalo.

„To je..."

„Ano," přerušil mě netrpělivě, „Louiho krystal."

Žaludek se mi jedinkrát zhoupl. „Co... Co s ním chceš dělat?"

Lehce našpulil pusu, několikrát sklouzl pohledem ze mě na předmět ve své ruce, teprve pak odpověděl. Bylo to naprosto mučivých několik vteřin. „Původně jsem tebou hodlal s jeho pomocí manipulovat, vím jistě, že by se to dařilo mistrně, ale..."

„Ale?" Jako bych měla kolem krku omotanou těsnou smyčku.

„Ale asi tento záměr odložím a prostě si... počkám."

„Aha. Počkáš." Proč jen mi to znělo zlověstněji, než kdyby mi rovnou na místě začal vyhrožovat?!

„To bude určitě smysluplnější. Zvlášť když to mezi Louisem a Eleanor začalo zase jiskřit... Chlapec se dozajista zničí sám. O to nemám strach."

Ze rtů mi splynul slabý vzlyk. A nejhorší bylo, že semínko podezření, jež ve mně od rána klíčilo, během vteřiny vyrostlo do obludných rozměrů. Docela jistě bych v dané chvíli přiznala, že Tomma ztrácím. Možná... Možná Samuel přece jen dosáhne svého. A Strážci s tím nic neudělají.

„Tak?" pokročil blíž a natáhl ke mně ruku. „Povíš mi něco?"

Před jeho dotekem jsem uhnula. „S tebou už si nemám co říct."

Opět záchvěv zloby. „Jak myslíš, ale jak jsem řekl, změníš názor."

S trhnutím jsem se probrala zpátky v hotelovém apartmánu. Srdce mi prudce tlouklo do žeber, ve spáncích pulzovalo. Činilo mi nesmírné potíže rozlepit víčka, kdykoli jsem se o to pokusila, projela mnou tak silná bodavá bolest, až mi z koutků očí uteklo do vlasů několik slz.

Položila jsem si paži přes čelo. Všechno se mi hroutilo pod rukama. A téměř každý z toho mohl něco vytěžit. Obzvlášť Samuel.

No jo, Samuel...

Ale ne! Zapomněla jsem se zeptat na Alexe! Tolik mě svými slovy vykolejil, až jsem zapomněla na celý smysl toho podivného setkání.

Obrátila jsem hlavu k nočnímu stolku. Nebylo ještě ani poledne... Rozhodla jsem se přivolat Samuela ještě jednou, abych se konečně něco dozvěděla, když tu zahromoval ztichlým pokojem rozčilený hlas mého strážného anděla. „To ať tě ani nenapadne!"

S tichým zasténáním jsem se vytáhla do sedu. Damien stál uprostřed pokoje, paže založené na prsou. Díval se na mě přimhouřenýma očima, typická známka jeho nesouhlasu.

„Ty ses musela úplně zbláznit," zasyčel. „Nevarovali tě snad Strážci jasně?! Nemáš se do toho plést! Ale to ne, ty prostě všechny zákazy ignoruješ. Co uděláš jako první? Setkáš se se Samuelem. Bezvadné, nejradši bych ti zatleskal!"

Jeho výčitky se mnou navenek vůbec nehnuly. Kdepak. A zatímco jsem se na něj odevzdaně dívala, přemohl mě pláč. Líce brzy zdobila jedna lesklá cestička vedle druhé, no já neměla dokonce ani sílu je setřít.

Čehož si Damien všiml. Odsouzení jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo, nahradily jej nezměrné obavy. Klesl přede mnou na kolena a vzal mé dlaně do svých. „Co se děje? Proč pláčeš?"

Slova se mi vzpříčila v hrdle. Místo odpovědi jsem mu tudíž jen padla kolem krku.

* * * * * * * * * * * * * 

Díky za vaši přetrvávající přízeň... =) Za případné překlepy či nesrovnalosti se samozřejmě omlouvám.