✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#34 /poděkování za 10k přečtení/

„To ti Louis přece neřekl," smířlivě jsem se pousmála a zkoušela ze sebe setřást smutek, jenž mi dopadl na ramena. Niall mi svým výběrem slov znovu nevědomky připomněl, jak strašně jsem mu ublížila, ač jsem to nikdy nezamýšlela. Kráčeli jsme spolu určitým úsekem cesty, již jsem strávila v Eleanořině těle, stál mi po boku, byl mi oporou, přesto mé srdce nepochybovalo, že jen a pouze Louis je jeho ztracenou půlkou.

„Ani nemusel," povzdechl si a klesl vedle mě do sedu. Naše paže se o sebe otíraly, a přestože jsem dostávala jednu elektrizující ránu za druhou, neodtáhla jsem se.

„Stačil pohled, který mi věnoval, když jsme se potkali před domem. Má strach. Bojí se, že o tebe přijde. Není... ehm. Není mu příjemné, že jsem ti nablízku. A vlastně se mu ani nedivím."

„Mluvili jste během toho roku a půl o některé z věcí, co se staly?" Možná jsem tu otázku měla spolknout. Možná jsem si měla radši vyříznout jazyk, ale něco ve mně zřejmě potřebovalo alespoň částečné rozřešení. Osvětlení událostí, jež jsem už nemohla ovlivnit.

Povzdechl si. „Jednou. Ale... Daleko jsme se nedostali."

„Jak to?"

„Promiň, já... Nechci o tom mluvit. Stačí, když řeknu, že tě Lou z celého srdce miluje. A proti tomu nemůžu stát. Nesmím. Oba," obrátil ke mně konečně svou tvář, z níž jsem dokázala vnímat pouze obrovské, temně modré oči, naplněné jakýmsi smířením, „pro mě hodně znamenáte. A nedovedu si představit, že bych vás ve svém životě neměl."

S tichým zajíknutím jsem spolykala slané slzy a jen letmo, náznakem jej pohladila po rameni. Na slovní odpověď jsem se nezmohla, nešlo to.

Takhle mlčky, pohroužené do sebe, nás našel Louis. Jakmile vkročil zpátky otevřenými dveřmi, jeho zrak ihned doputoval k nám. Nedokážu říct, co se mu honilo hlavou, uzavřel se přede mnou i před světem, na tváři se mu objevila tvrdá maska. Pochopila jsem. Tu si nasazoval, kdykoli byl nucen čelit veřejnosti. Nikdo se přes ni nedostal, nikdo nepochopil, co se za ní skutečně skrývá. Častokrát ani já sama. Mohla jsem jen odhadovat. Tentokrát jsem se však neodvážila.

Provinile jsem se stáhla, jako bych snad dělala něco špatného, a dlaně si otřela o kolena.

„Mluvil jsem s klukama, dost trvalo, než jsem je přesvědčil, aby ještě zůstali doma," přešel k nám a vtiskl mi na čelo hřejivý polibek. „Ostatně, musíme se do zítřka taky někam uklidit. Chtějí to tu ještě prohlédnout a postavit po okolí strážníky, prý kdyby náhodou. Kdybychom nebyli popové hvězdy," protočil otráveně panenky, „zametou to pod koberec okamžitě. Takhle..."

„Se bojí negativní bulvární reklamy," doplnil za něj Niall.

„Přesně."

„Stejně si na tom novináři smlsnou."

„To nepochybně," opáčil Louis a zvrátil hlavu ke stropu. „Počítám, že vloupání k One Direction postačí minimálně na týdenní titulky."

Tiše jsem zavrčela. Zatracené hyeny, jak já je nenáviděla! Jediným článkem dokázaly zbořit všechno, co společnost dělalo společností. Nesmyslné drby ničily rodiny, do vztahů vrážely klíny. I o mně se ti pisálci zpočátku snažili najít nějakou špínu, zaplať Bůh, že Louis těm jejich výmyslům ani za mák nevěřil. Nevěřil jim vlastně nikdo z těch, co mě skutečně znali a měli rádi, ovšem fanynky... No, povězme to tak, že ty občas udělaly ze sociálních sítí krvavé bitevní pole.

„Navrhuji hotel nedaleko v centru," pohodil hlavou a s laskavým úsměvem na rtech ke mně shlédl. Ach, Bože mé pocity se snad nikdy nezmění, jako bychom se viděli poprvé!