✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#23

Netuším, jak jsem se dostala do bytu. Nemám ponětí, jak se mi povedlo zvládnout posledních několik desítek metrů, nevnímala jsem déšť, nevnímala jsem dokonce ani tu strašidelnou pustinu, v níž se proměnil okolní svět. Jako bych zůstala jediným živým tvorem na planetě.

Vsunula jsem klíč do zámku a proklouzla škvírou ve dveřích do přívětivého tepla vstupní haly. Louis stále ještě nebyl doma, obě patra tonula v tichu. Ač mi na jednu stranu strašně scházel, na druhou jsem jeho nepřítomnost uvítala. Měla jsem čas si všechno promyslet. Pouvažovat. A především naplánovat, jak mu sdělím tu obrovskou novinu.

Znovu jsem si dlaně položila na bříško. Rostl ve mně nový život. Stvořený mnou a jím. Díky němu jsem věděla, že budu bojovat až do posledního dechu. Znamenal naději. Znamenal všechno krásné, co nás v budoucnosti ještě mohlo potkat. Nebudu lhát, Samuelova slova, jeho přiznání, výhružky... To vše mě skutečně vyděsilo až do morku samotných kostí. Ale nebyla jsem na to sama. Přestože Louis neměl ponětí o ničem z toho, co se rozpoutalo. Povím mu to, věděla jsem, ale až nastane vhodná příležitost.

Rozsvítila jsem a vydala se do koupelny. Chystala jsem si konečně sundat obvaz, jímž mi předešlého dne lékař ošetřil spáleninu kolem zápěstí, a zatímco jsem jej z pokožky opatrně odmotávala, zírala jsem do zrcadla na svůj odraz. Navzdory jasně patrným kruhům pod očima jsem vypadala... svěže. Jako by ze mě zářilo matné světlo, nepochybovala jsem, že za něj může ten maličký. Kterého jsem si už stačila zamilovat. Jistě, obavy mě stále někde v hloubi srdce sžíraly, ale život je změna. Vše se musí vybojovat.

Potlačila jsem pousmání a shlédla ke své ruce.

To není...

Několikrát jsem ji otočila, zkoumala ze všech stran, ale ani při sebedůkladnější prohlídce jsem neobjevila nic než dokonale hladkou kůži beze stop po jakémkoli zranění. Dokonce i jizvy utržené v dětství zmizely.

Nechápavě jsem se mračila. Kdyby mě neošetřoval lékař, dospěla bych k závěru, že jsem měla obyčejné halucinace. Ale takhle... Viděl to on, viděla to sestra. Nahoře v ložnici dokonce na stole ležela i zpráva z pohotovosti!

Jenže jak... jak je to možné?

Poraženě jsem si povzdechla, obvaz vyhodila a veškeré úvahy vzdala. K řešení se stejně ani o krok nepřiblížím, jelikož měla Samantha jakožto strážný anděl jistě velkou spoustu netušených schopností. A jak jsem se na vlastní kůži přesvědčila, jí rozhodně nešlo o blaho lidí.

Vtom mi v kapse zavibroval telefon. Zatímco jsem mířila do kuchyně, projížděla jsem očima zprávu, již mi poslala Denise. „Už jsi mu to řekla?"

Potlačila jsem útrpný sten a bez odpovědi mobil zase schovala do kapsy. Představovala si to strašně jednoduše! Copak jsem Louimu mohla jen tak mezi řečí sdělit, že bude táta? Těžko. Taková informace se musela podat jinak. V nějaké výjimečné situaci.

A vtom mi to došlo. No jasně! Proč mě ona myšlenka nenapadla dřív? Povím mu to zítra! V našem novém domě. Naplánoval tam přece návštěvu, ne?

Oh, Bože. Náš dům. Skutečně náš. Mohla jsem snad chtít nějaký větší důkaz, že jsem opravdu nepostradatelná součást Louiho života?

Vrátila jsem se do haly a vytáhla z kabelky snímek z ultrazvuku. Najednou jsem se nemohla dočkat dalšího dne. Který zpečetí náš osud.

Zvláštní. Dřív bych se při sebemenším náznaku problémů lekla a zalezla zpátky do své ulity, ne však tentokrát. Asi jsme toho za sebou měli s Tommem oba tolik, že jsem se naučila čelit stresovým situacím po svém.

Proud mých úvah přerušilo cvaknutí kliky. Urychleně jsem obálku vsunula zpátky do kabelky, a když Louis překročil práh, vyskočila jsem a bez váhání mu padla kolem krku.

Zavrávoral, jelikož takový útok nečekal, ovšem ustál jej. Pustil na zem tašku a sevřel mě v medvědím objetí. Nasávala jsem jeho vůni, užívala si tepla, sálajícího z jeho těla. Každá vteřina bez něj byla nekonečná. Stále dokola se opakující utrpení.

„Vážně jsem ti tolik scházel?" zamumlal do mých vlasů.

Stiskla jsem jej pevněji a tvář mu zabořila do prohlubně nad klíční kostí. „Víc, než si vůbec dokážeš představit."

Zasmál se a nepatrně se ode mě odtáhl. „Co dělá ruka, hm?" S tím mě opatrně chytil za zápěstí a přitáhl si jej k obličeji, na němž se mu vzápětí rozhostil výraz plný nechápavosti. Hech, přesně takhle jsem před chvílí vypadala já.

„Páni," hlesl přepadle. „Nezhojilo se to nějak... ehm, rychle?"

Pokrčila jsem rameny a poněkud křečovitě se zazubila. „V nemocnici asi mají zázračné mastičky."

„Zjevně," pokračoval ve zkoumání, a jelikož by se jistě nedopracoval k žádnému pořádnému vysvětlení, pohladila jsem ho po tváři a ukradla si tak veškerou jeho pozornost.

„Něco jsem si odpoledne uvědomil," bloumal mi rukama po zádech. „Musíme do toho nakladatelství. A žádné výmluvy," dodal, když jsem se nadechla k palčivému protestu. Bože, vždyť já Louiho iniciativu s knihou úplně pustila z hlavy!

„Takže jsem to vymyslel následovně," pokračoval se šibalským úsměvem, bylo nad slunce jasnější, že má vše do puntíku naplánované. „Zítřek máme celý jen pro sebe. Upozornil jsem management, že si vypínám telefon a nebudu k zastižení. Co kolem deváté jet do nakladatelství a pak si prohlédnout dům? Co ty na to, souhlasíš?"

Dívala jsem se na něj a uvědomovala si, že bych se s ním vydala kamkoli. Že bych zřejmě kývla na cokoli, s čím by přišel. Protože jsem mu bezmezně důvěřovala. Nikdy by mě nezklamal. Denně mi to dával najevo.

„Souhlasím," přitakala jsem. „A už se strašně těším."

Zastrčil mi za ucho pramen vlasů a odpověděl dlouhým procítěným polibkem.

* * * * * * * * * * * * *

Já vím, dva díly za den u mě nejsou zvykem, nicméně jsem si řekla, že po tak stresových dílech - ani jsem netušila, jak s vámi poslední zamává =D -, vám hodím ještě jeden, trochu klidnější. Je pro všechny, které toto čtou, chci vám moc poděkovat za podporu, za to, že stojíte při mně, ač často s vývojem děje zajisté nesouhlasíte =D Baví mě vaše komentáře, baví mě vidět, jak vás příběh baví =P Hezky řečeno, že =D Mám vás moc ráda ♥