Zvládli šílenou výměnu duší. Ona v těle Eleanor Calder, on jako člen nejznámějšího boybandu na světě. Poznával duši naprosto neznámé dívky a postupně se do ní zamilovával. Mysleli tak, že si vybojovali konečné štěstí. Ale jednoho dne se výhybky jeji...
Několik dlouhých, možná až nekonečných vteřin jsme se měřili pohledy. Měl navrch, samozřejmě, ta nadpozemská moc, jež sálala z každičkého póru jeho těla, mě rozptylovala, snad dokonce oslabovala. Bylo nad slunce jasnější, že nemám příliš možností bojovat. Chyběly prostředky, nápady, příležitost. Samuel mě totiž nespouštěl z očí. Sledoval každičký můj nádech, kontroloval každý nenápadný pohyb.
Úzkostlivě jsem si chránila myšlenky, vyděšená, že by do nich mohl nahlédnout. Třímal v rukávech i bez toho dost trumfů. A já nějaký zatraceně potřebovala.
„Proč to vůbec všechno děláš?" vytáhla jsem se pomalu na nohy. Všechnu činnost svalů jsem kontrolovala, jako bych se nacházela v blízkosti nebezpečného zvířete, jehož může každý prudší pohyb jakkoli vyprovokovat.
„Proč mě nenecháš na pokoji? Jsem jen další z miliardové řady lidských existencí. Proč ses rozhodl zničit právě mě? Ba co víc, proč ses vůbec rozhodl někoho ničit?" Slova mi proudila z úst, aniž bych nad jejich významem jakkoli uvažovala. Nechala jsem promlouvat duši. Tu část, jež si prošla jak věky minulých životů, tak hrůzou toho současného. Jestliže jsem měla naslouchat svému nitru, byl nejvhodnější čas.
Zatvářil se dotčeně. A jistým způsobem snad i překvapeně. „Zničit? Ale já tě přece vůbec nechci zničit!"
Rysy mi prostoupily pochyby. Nevěřila jsem mu ani nos mezi očima. Fakt, že mě unesl, znamenal jen takový poslední, pomyslný hřebíček do rakve. Tedy, nevzbuzoval ve mně žádné pozitivní pocity ani dřív, ale nyní... A že mě nechce zničit? No, to dokazoval vážně prazvláštním způsobem. Kdybych aspoň vzdáleně tušila, o co mu jde...
„Jak tě to napadlo?"
V hrdle mi zabublal smích. S veselím však neměl společného vůbec nic. Šlo spíš o vyjádření výsměchu a pochybností, kdybych promluvila, bude můj hlas prošpikován jasně patrnými stopami sarkasmu. Už jsem nebyla ta samá dívka jako před několika lety, která by věřila čemukoli, jelikož pochybovala, že by si lidé vědomě chtěli ubližovat. Z té naivity jsem vyrostla. Samo lidské plémě mě vyléčilo. Až jsem se občas styděla, že do něj též patřím.
„Mám si na seznamu odškrtávat jednotlivé položky?" neodpustila jsem si. „Chceš rozdělit mě a Louiho. To nestačí? Přitom tvrdíš, jak dobře mě znáš. Tak přece musíš vědět, kolik pro mě ten kluk znamená!"
Jako by se kolem Samuelova těla objevil temný opar. Obklopovala jej děsivě černá, a čím déle jsem se na něj dívala, tím byla sytější. A jasně patrnější.
„Zase on," procedil skrz zuby. „Pořád jenom on! Celá staletí!"
Hněv, jenž z něj prýštil, mě málem donutil schoulit se na studené zemi do klubíčka, zakrýt hlavu a poddat se panice. Poprvé od chvíle, co jsem se v tom starém hradu vzbudila, mě zachvátil skutečný strach. Najednou jsem se Samuela hrozně bála. Neztělesňoval nic jiného než nebezpečí. Byla jsem si v té chvíli naprosto jistá, že se odtamtud už nikdy nedostanu.
„Hech," uchechtl se, takovou povýšenost snad nemohla vyjadřovat normální lidská bytost, „co vás k sobě neustále táhne? Věky a věky! Trapný. Až je mi z toho špatně. Ach, děvče, škoda, že si nevzpomínáš na jedno z posledních setkání ve tvém minulém životě. Odehrálo se ve staré Anglii koncem 18.století."
Kdesi v zadní části mého mozku se spustil ohlušující alarm. Jistě, věděla jsem, že Samuel prošel mými minulými životy, ostatně přiznal mi to v dopise, který zanechal v naruby obrácené ložnici. Ale proč? A... jak? No, každopádně se zdálo, že Damien už po podrobnostech pátrat nemusí. Brzy se jistě dozvím, co jsem mu provedla tak neodpustitelného.
„I když ses perfektně naučila skrývat své myšlenky, což oceňuji," vytrhl mě jeho jedovatý hlas ze zamyšlení, „stejně vím, na co myslíš."
Zvedla jsem obočí.
„Jistě se snažíš přijít na to, co se mezi námi v minulosti odehrálo."
Tak to se strefil. Na jednu stranu jsem hrozně chtěla vědět, proč se nás Samuel snaží zničit, na stranu druhou jsem se toho ale i příšerně bála. Jelikož... propustit mě odsud v dohledné době neplánoval. Ať už pro mě přichystal cokoli, bude to mít za cíl jediné.
Zlomit mě. Zlomit, abych souhlasila se všemi jeho návrhy.
„Co kdybychom se přesunuli do roku 1786? Možná ti události té doby leccos objasní."
Nejradši bych jeho nabídku odmítla. Ale copak byla nejvhodnější doba na projevy jakékoli hrdosti? Hrdost musela ustoupit zoufalé situaci, chtěla-li jsem se hnout z místa. A já chtěla. Já... musela! Co asi Louis? Našel vzkaz? Bojí se o mě?
Do očí se mi nahrnuly slané slzy. Tak strašně jsem toužila po jeho objetí...
„Připravena?"
Ne, to jsem rozhodně nebyla. Zvlášť ve chvíli, kdy mě vzal za ruku a pevně své prsty propletl s mými. Projela mnou vlna stravující paniky. Není tudíž divu, že jsem se mu vyškubla tak rychle, až jsem zavrávorala. Vědomí, že se mě dotýká, bylo neuvěřitelně odpuzující.
Nikterak nezareagoval. Jen si popuzeně odfrkl a vrazil ruce do kapes. Bože, na první pohled vypadal tak... smrtelně! Evidentně trávil na Zemi až příliš mnoho času, dost toho pochytil. A nějak jsem... nepochybovala, že to bylo většinou po mém boku. Má intuice se opět probudila k životu.
„Vždycky jsi byla nesmírně přecitlivělá."
Ignorovala jsem tu jasně znatelnou výtku, jestli se mě snažil vyprovokovat nebo mě zranit, plýtval silami. Bytostí, jako je on, jsem se nehodlala znovu nechat tak snadno vyhodit ze sedla. Musím si šetřit síly. Bůh – Strážci ví, že je budu potřebovat.
„Jestli ti můžu radit," mávl, načež se prostor kolem nás začal propadat do mléčné mlhy, „zavři oči. Volání historie většinou smrtelníci nesnášejí velmi dobře. Zmatek, panika, strach a výpadky vzpomínek. To se jim stává docela často."
Chtěla jsem se zeptat, kolikrát už nějakého člověka vzal do minulosti, že o tom mluví tak zapáleně, ale nestačila jsem to. Ocitla jsem se v divokém víru plném horkého vzduchu.
* * * * * * * * * * * * * * * *
Ach, já tenhle příběh vážně miluju! Jeho tvorba mě strašně baví a jsem přešťastná, že baví i vás! Že jste si i tento druhý díl zamilovali... Doufám, že časem si najde další příznivce a dostane se vám pod kůži aspoň tak jako část první ♥ Jste skvělí, vážím si vás a mám vás moc ráda ♥ PS: Díky za 700 sledovatelů, nemůžu tomu uvěřit. POKUSÍM SE VÁS NEZKLAMAT! PPS: Prosím, chystám velký speciální dotazník, pokud byste na mě VY měli jakýkoli dotaz - skutečně jakýkoli -, klikněte na odkaz v komentářích, udělali byste mi obrovskou radost... =3 Čím víc, tím líp... ;o)
Hoppla! Dieses Bild entspricht nicht unseren inhaltlichen Richtlinien. Um mit dem Veröffentlichen fortfahren zu können, entferne es bitte oder lade ein anderes Bild hoch.
Btw, prosím, dejte mi tohle někdo pod stromeček ↑ ♥
