Zvládli šílenou výměnu duší. Ona v těle Eleanor Calder, on jako člen nejznámějšího boybandu na světě. Poznával duši naprosto neznámé dívky a postupně se do ní zamilovával. Mysleli tak, že si vybojovali konečné štěstí. Ale jednoho dne se výhybky jeji...
Krásné nedělní odpoledne! Než zmizím na zahradu, házím vám sem nový díl BWM, pevně doufám, že se bude líbit a trochu zpříjemní tento letní den! =)
* * * * * * * * * * * * * * * * *
Nevěděla jsem, co mám dělat. Pocit zoufalství, beznaděje a sžíravého strachu byl tak silný, že jsem v šoku úplně ztuhla. Seděla jsem na koberci v naprosto nemožné poloze, pozorovala nepořádek okolo a dokázala se soustředit pouze na Samuelův samolibý úsměv, jenž mu jistě vyšplhal na tvář, když můj řetízek stiskl v ruce.
„Lou?" zasípala jsem. Můj hlas však postrádal veškerou zvučnost, proto jsem si odkašlala a zkusila to znovu. Dospěla jsem k rozhodnutí, že před ním už nikdy nebudu nic skrývat. Nesměla jsem! Byli jsme v tom spolu. „Lou!"
Vrazil do dveří ve zlomku vteřiny. A jen tak dlouho následně zkoumal chaos, v nějž se proměnila naše ložnice. Vzápětí si totiž všiml mě, zhroucené na koberci.
„Bože, co se stalo?" klesl na podlahu a bez váhání si mě přitáhl do náruče. Ztěžka dýchal, svaly se mu třásly. „No tak, maličká, neplakej."
„M-můj řetízek..."
„Cože?"
Na kousek jsem se od něj odtáhla a vzhlédla k jeho pobledlému obličeji. „Zmizel můj řetízek. Ten zlatý s křížkem, který jsem dostala od našich."
Louis na moment ztuhl. Málem jsem vnímala sílu myšlenek, jež mu pochodovaly hlavou, jen aby se jim povedlo vytvořit nějaký smysluplný argument. „Jsi si jistá? V tomhle..." rozhlédl se nejistě okolo, „mohl kamkoli zapadnout. Třeba za komodu! Nebo je pod oblečením..."
Vrtěla jsem tvrdošíjně hlavou, odmítaje každičké jedno slovo. „Ne, Lou. Já to cítím. Vím, že ať tu byl kdokoli, vzal ho. Jen netuším, proč by to dělal."
Semkl čelist, žíla na krku mu vystoupila. „Máš podezření, viď..."
„Jak to myslíš?"
„Ohledně toho, kdo celý náš byt obrátil vzhůru nohama."
Ramena mi klesla, bezděky jsem se stáhla víc do sebe. „Asi mám."
Čekal.
„Podle mě je za tím Samuel."
„Jestli jsem si to hned nemyslel," vyplivnul vztekle. „Od začátku mi na něm něco nesedělo! Že prý Ian! Pche, to zrovna! Vzpomínáš na ten první večer v Chelmsfordu? Už tehdy jsem ho nemohl vystát, ač jsem sám ani pořádně nevěděl proč. Teď už mám ale jasno."
Třásla jsem se jako poslední list v podzimní fujavici, mým nitrem se plížil mráz. Spaloval všechny útroby, zadupával i ty nejposlednější jiskřičky naděje, které mi ještě nějakým zázrakem plály v srdci.
Náhle se ozvalo nesmělé klepání na dveře.
„Ano?" houkl Louis. Já se zatím zvedla, hřbetem ruky setřela uslzené líce a pokoušela se tvářit tak nad věcí, jak mi vyčerpání dovolilo.
„Promiňte," do místnosti nakoukl Niall, mému pohledu se však záměrně a velmi poctivě vyhýbal, „policie chce jenom vědět, jestli něco chybí. Čím dřív si prý sestaví střípky případu dohromady, tím spíš se můžou někam posunout."
Vyměnili jsme si s Louim krátký, přesto dosti výmluvný pohled.
„Ne," zavrtěl nakonec hlavou, jeho herecké nadání bylo o něco málo lepší než moje. „Nezdá se, že by si ten lupič něco odnesl."
Blonďákovo obočí vystřelilo výš. „Vážně?"
Kousla jsem se do rtu a provinile odvrátila zrak. Ne, nevěděl to. Nemohl! A vědět to upřímně ani nepotřeboval. Nehodlala jsem jej zatahovat do dalších absurdností svého života, minimálně to jsem mu po všech nepříjemnostech dlužila.
„Jasně," opáčil Lou rádoby zvesela.
„Tak pojď dolů," mávl Niall za sebe, „ať to můžou sepsat." No, výmluvu nám rozhodně nespolkl, poznala jsem to ve zvláštním jiskření jeho očí. Ale kdovíproč se rozhodl nechat nás pro danou chvíli na pokoji. Možná tušil, že na vyptávání není právě ten nejlepší čas.
Lou se ohlédl na mě. „Za pár minut jsem zpátky."
Pouze jsem v němém souhlasu trhla hlavou. Naposledy mě políbil na čelo a vypochodoval za Niallem na chodbu, jakmile se za oběma zavřely dveře, usedla mi na srdci podivná tíha. Najednou jsem se v tom důvěrně známém pokoji necítila vůbec v bezpečí. Klidně bych se ocitla v té nejzapadlejší části Londýna, i tam bych jistě vnímala méně stínů, které se po mně v přítmí ložnice hladově natahovaly.
Zavrtěla jsem hlavou a usedla do křesla umístěného u okna. Obloha se opět zatahovala, šedivá mračna bránila slunci, aby na zem pustilo alespoň pár svých hřejivých paprsků.
Vtom mé oči zachytily cosi podivného. K záclonové tyči, až v samotné horní části, byl přichycen jakýsi papír. Běžně by si ho člověk asi nevšiml, ale mé smysly, zbystřené a díky vloupání neustále ve střehu, záměrně hledaly jakoukoli nenormálnost, jež mohla prostředí narušovat.
Nejistě jsem se ohlédla ke dveřím a zaposlouchala se. Kroky se nevracely, kluci zřejmě stále ještě v přízemí rozmlouvali s policií.
Opatrně jsem vyšplhala na křeslo, vytáhla se na špičky a rozechvělými prsty papír vytáhla. Byl tvrdý, zažloutlý. Nešlo o klasický kancelářský arch, který koupíte v jakémkoli větším supermarketu.
Další důkaz, že za tím vším nestojí normální lidská bytost.
Opatrně jsem jej rozvinula. Autor ho popsal starobylým písmem s ostrými linkami a přísně působícím sklonem. Už jen to by mě pravděpodobně donutilo ten kousek papíru spálit na uhel.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Papír mi vypadl z ruky, do očí opět vstoupily slzy. Cítila jsem ze Samuelových slov zášť, hrozbu, nebezpečí. Co tím myslel? Jak jsem mohla já zničit jeho existenci? Začínala se rozpadat i ta trocha informací, jež jsem si snad dokázala poskládat do uceleného obrazu. Dá se vůbec z tohohle smrtícího expresu nějak vystoupit?
* * * * * * * * * * * * * * *
Já si psaní tohoto příběhu fakt užívám, stejně jako tomu bylo u IWBWY ♥ Snad si vy užíváte jeho čtení =) V poslední době mi přišlo několik překrásných vzkazů, takže vám chci moc a z celého srdce (po)děkovat za podporu. Mám ty nejlepší čtenáře pod sluncem! ♥
PS: Nezapomeňte na stále probíhající soutěž, dárečky jsou, myslím, atraktivní, budu moc ráda, když se vás ještě pár zapojí... =) Info v knihovně. A v sekci "(d)otazníky" je nový článeček, kdybyste měli zájem =)
