✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#28

Enjoy this part! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Dívali jsme se na sebe několik dlouhých vteřin. Zatímco já odhadovala, jaká slova zvolit, abych mu co nejlépe vyjádřila to hlodavé podezření, Louimu se rysy stahovaly ve výrazu totální bezradnosti. Alespoň že jsem nebyla jediná, koho zachvacovaly tak divné pocity. Nemusela jsem mít obavy, že se mě opět zmocňuje paranoia.

„Lou," špitla jsem a lehce se na loktech vytáhla výš, „mně se to nelíbí. Možná se pletu, ale opravdu nemyslím, že by tak znenadání otočila. Ne po všech hysterických scénách, které mi Samantha ztropila!" Výmluvně jsem zvedla ruku, abych mu připomněla rychlost, s jakou spálenina na kůži zmizela.

Vzteky svraštil obočí. „Já vím. Máš úplnou pravdu. Taky mi v tom něco nesedí. Každopádně bych byl pro na ten oběd jít."

Vytřeštila jsem zrak. „Co prosím? Copak jsi právě nepřipustil, že v tom bude něco nekalého?"

Konečky prstů mi přejel po tváři. „Právě proto se s El musíme sejít."

Zmateně jsem vrtěla hlavou. Logika jeho plánu šla zkrátka úplně mimo mě. Ať jsem se snažila pochopit Louiho slova sebevíc, smysl jsem v nich nenacházela. Jestliže máte možnost vyhnout se nebezpečí, a to v jakékoli podobě, neměli byste to udělat? Nejsme v akčním hollywoodském filmu, abychom se vrhali po hlavě do věcí, které nám mohou ublížit!

Sebejistě se nadechl a zpříma se mi zahleděl do očí. Což dělal vždycky, když se mě o něčem pokoušel přesvědčit. „Víš přece, co se říká. Přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž."

Nejistě jsem se kousla do spodního rtu. Ne, pořád se mi chtělo křičet.

„Petru," šeptl, „nic se nestane, slibuju. Neměj strach! Ale pokud chceme ochránit naši budoucnost – naše miminko," dotkl se bříška, „nesmíme jen tak sedět s rukama založenýma. Nenechám si vás vzít, nikým."

Hezky se ta slova prodchnutá vášní a rozhodností poslouchala. Hladila po duši, konejšila strachy tepající srdce. Přesto jsem jim tak docela nedokázala uvěřit. Neustále se mi v mysli vracely události před rokem a půl. Ta tíseň, úzkost. Vědomí přicházejícího konce. Bože... Jak jsem si jen mohla kdy myslet, že je konec? Že... že jsem si vydobyla skutečné štěstí?

„Přestaň s tím," vydechl zmučeně. „Já vím, nad čím uvažuješ. Nech toho, prosím." Vzal mě opatrně za ruce a pevně je stiskl ve svých. „Už se nevracej k tomu, co bylo! Jenom se tím mučíš. Nás... nás oba mučíš."

Ach ne... Dělala jsem to znovu!

„Ty nemáš strach?" odvážila jsem se zeptat na to, co mi poslední hodinu neodbytně leželo v hlavě. „Lou, nebojíš se? Já ano... Posledně... posledně mi to asi nedocházelo v takových souvislostech, ale teď... Už vím, co mám. Mám tebe. Máme to maličké. Je to víc, než bych si vůbec mohla kdy přát. A nechci se o to nechat připravit. No co zmůžeme proti entitám, o kterých nemá reálný svět ani to nejmenší ponětí? Strážci? Andělé?" Na konci toho překotného monologu už mi po lících stékaly horké slzy, můj žaludek se znovu proměnil v klubko svíjejících se hadů.

„Šššššt, lásko," objal mě kolem ramen a přitáhl na svou hruď. Zabořila jsem do ní tvář a nechala se konejšit vůní, jenž pomalu obestírala mé smysly. „Samozřejmě že mám strach. Život bez tebe si už nedokážu představit. Vlastně... Ani si ho bez tebe představit nechci! A to je přesně důvod, proč jsem odhodlaný bojovat. Miluju tě. Miluju tě víc než toho dne, kdys mi naposledy vydechla v náručí." Hlas se mu zachvěl, což však nebylo nic proti dýce, jež mi projela do srdce.

„Takže přísahám," líbnul mě rychle na čelo, „že udělám vše pro to, abych uchoval naši společnou budoucnost."

Zavrtěla jsem se a sípavě vydechla. Kéž by to bylo tak jednoduché...

...

Zřejmě jsem mu v pažích usnula a ocitla se v jednom z těch živých snů, kdy pouhé maličkosti mohou dokázat, že se nenacházíte v realitě. Stála jsem na zadní terase našeho domu. Toho, který pro nás Louis právě koupil. Zahrada byla plná květin, voňavých bylin a ovocných stromů, na větvi jednoho z nich jsem si dokonce všimla zavěšené dřevěné houpačky.

Sklouzla jsem pohledem po svém těle. Krásné květované šaty s krátkým rukávem a v pase zabrané černým páskem spolu s hnědými princeznovskými sandálky dávaly tušit, že jsem se pravděpodobně přenesla o nějaké to století zpátky.

Odhrnula jsem si z tváře kudrnaté vlasy a pozorně se rozhlédla kolem. Slunce se schovávalo za mléčně zbarvenými mraky, na odhalených pažích mě šimral lehký vánek.

„Vždycky jste tu byli nesmírně šťastní," ozval se za mnou známý silný hlas.

Obrátila jsem se na patě, oči se mi hned zalily slzami. „Amelie!"

Žena vstřícně rozevřela náruč, do níž jsem bez váhání vběhla. Do ucha mi pronikal její zvučný smích, voněla stejně, jak jsem si pamatovala. Exotické koření, vonné oleje, levandule...

„Stýská se mi po vás," mumlala jsem. „Moc mi chybíte."

„Ale holčičko," hladila mě konejšivě po vlasech, „jsem s vámi – tebou a Louim – každý jeden den. Každý! A chci, abys věděla, že jsem na tebe neuvěřitelně hrdá."

S lehkým úsměvem jsem se od ní odtáhla.

„Vedeš si dobře. Žiješ naplno."

„Zatím."

Zkoumavě naklonila hlavu.

„Určitě víte o všem, co se děje."

Poraženě vydechla, ramena se jí nahrbila pod tíhou uvědomění. „Samozřejmě. Mezi Strážci je to teď téma číslo jedna."

„Nechápu, proč už nám nemůžou dát všichni pokoj."

Amelia mě vzala jemně za paži a nasměrovala k bytelné dřevěné houpačce umně skryté v rohu terasy, jíž jsem si doteď nevšimla.

„Občas si říkám," zahleděla jsem se na trávník, po němž poskakovalo několik drobných ptáčků, „jestli jsem v nějakém ze svých minulých životů nebyla krutý tyran. Karma mi to teď jistě vrací u s úroky."

Neodpověděla. Se zájmem jsem k ní proto obrátila hlavu a výraz bezradnosti, jenž jí zdobil tvář, mé naděje na nápravu ještě snížil.

 * * * * * * * * * * * * * * * * * *  

Dámy, děkuju za vaši podporu! Nevěřila jsem, že se vás k pokračování IWBWY tolik vrátí, a netušíte, jak moc to pro mě znamená. I BWM jsem si neuvěřitelně zamilovala, je pro mě ctí a potěšením vidět, že se do srdíčka zapsal i vám... Snad mi/jemu zachováte přízeň, mám vás ráda! ♥