✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#74

MILUJU VÁS.
DĚKUJU.
* * * * * * * * * * * * * * * * *

Jeho reakce mě přímo vyděsila. Takový obrat bych neočekávala ani v té nejdivočejší fantazii. Klečel přede mnou, prsty spojené na kolenou tak silně a pevně, až mu bělely klouby. Vzlykal. Hlasitě vzlykal, ramena se mu chvěla, tělo třáslo. Už nepřipomínal nic z té obávané bytosti, která se nade mnou hrozivě tyčila před pouhými několika vteřinami. Dokonce z něj ani nesálala temnota. Vypadal... poraženě. Zlomeně.

„Takhle jsem to nechtěl."

Neodpověděla jsem. Měla jsem totiž dojem, jako bych si ona slova jen vysnila. Jako by je zkonstruoval můj unavený mozek, aby tělu odlehčil v poslední minutě života.

„Já tě vždycky miloval," vypravil ze sebe, v hrdle mu zabublal sarkastický smích. „Věřila bys tomu? A vždycky je v mém životě dlouhá doba."

Skousla jsem ret a shlédla k Louimu. Uklidnil se. Aspoň navenek. Ale byl stále bledší, pod průsvitnou pokožkou se mu zřetelně rýsovaly modré žilky. A to stále víc. Jeho tělesná teplota klesala. Jestli rychle něco neudělám, ztratím ho úplně.

Navždy.

„Pokud mě máš opravdu rád," odvážila jsem se šeptnout, ačkoli do očí jsem se mu nepodívala, „vrať Louimu rozum. Vrať mu jeho podstatu. Na kolenou tě prosím..."

Mlčel. Dlouhou dobu. A tak jsem plaše vzhlédla. Jak se ukázalo, má naivita se opět ukázala v plné síle. Samuel se mi už sice nevysmál, ale záblesk pohrdání v jeho očích byl výmluvnější než cokoli jiného.

Cloumal mnou vztek, každou buňkou v mém těle prostupoval zmatek. Co tím sledoval? Proč tvrdil, že mu na mně záleží a vždycky záleželo, když nehodlal udělat jedinou věc, již jsem doopravdy chtěla? Jedinou, za kterou bych položila vlastní život? Nechápal. Nebo nechtěl chápat. Byl slepý, záměrně přehlížel mé skutečné city.

„To neudělám."

„Já ti nerozumím!" vmetla jsem u rovnou do obličeje. „Co teda chceš? Buď to přestaň prodlužovat a proveď s námi, cos plánoval, nebo s tou komedií přestaň a nech nás jít!"

Ramena mu klesla ještě níž. „Tobě to fakt pořád ještě není jasný. Zašel jsem už moc daleko. Není návratu. Nemůžu udělat nic, čím bych to všechno napravil."

Podél páteře mi přeběhlo nepříjemné mrazení, žaludek se svíjel jako klubko jedovatých hadů. Tušila jsem, kam tím míří. Tušila, ale odmítala se s onou neodvratnou skutečností vyrovnat. Kdysi jsem někde četla, že hrdinství, které údajně člověk projeví, pokud někdo ohrožuje jeho život, je ve skutečnosti úplný nesmysl. Většina ztuhne v hrůze a nezmůže se na nic, dokonce ani na poslední myšlenku.

Já však takový případ nebyla. V šoku jsem na moment ustrnula, to ano, ale věděla jsem, že musím bojovat. Ať už verbálně, nebo jakkoli jinak.

„Jsi přece Strážce. Nebo..." Dech se mi zadrhl. Ta slova se mi pronášela neuvěřitelně těžko. „Bývals. Máš pořád ohromnou moc. Dokaž mi, že tě nemusím nenávidět. Dokaž mi, že umíš být nesobecký. Že dokážeš i něco jiného než ničit, prosím..."

Odvrátil tvář a vzhlédl do nekonečné černé nicoty, jež se nad námi rozprostírala. Opět se měnil. Tentokrát však zpátky do vlastní podoby. Vlasy, oči, rysy obličeje. Jen z šatů mu zůstaly spíš cáry neurčité barvy.

Sklouzla jsem pohledem na jeho ruce. Byly špinavé. Byly... od krve.

Otřásla jsem se a radši svou pozornost zaměřila na Louiho, kterého jsem stále pevně objímala. Dech se mu opět o něco zkrátil, pokožka zbledla zase o trochu víc. Ani jeho tep jsem už necítila...

„Víš, moje touha po pomstě je asi o něco větší, než jsem se doposud domníval. Protože," zahleděl se mi náhle zpříma do očí, „představa, že oba zemřete, mě netíží tolik jako vědomí, že bys s touhle," zabodl Louimu prst do hrudi, až sebou škubnul a ze rtů vypustil nezřetelné zaskřehotání, „ubohou lidskou skořápkou zůstala."

Vytřeštila jsem zrak.

„Však my dva se zase setkáme. Koneckonců," pokrčil rameny, „tvá duše se jistě znovu narodí."

Už jsem neměla sílu začít na něj křičet, jak moc ho nenávidím. Ostatně, pověděla jsem mu to už mockrát, za poslední hodinu – byla to hodina, či snad déle? Čas v té jeskyni plynul v úplně jiném tempu – jako bych neopakovala nic jiného. A přesto má slova nepadala na úrodnou půdu. Byla jsem unavená. Tak příšerně unavená!

„Myslím," mlaskl a pomalu se vytáhl na nohy, snad aby situaci dodal na dramatičnosti, „že bych mohl jít, vy dva si tu jistě poradíte. Ostatně," sklonil se ještě k mému uchu, krk mi ovanul jeho vlhký páchnoucí dech, „v těch přehnaně sladkých filmech jsou finále přesně taková, ne? Poslední okamžiky strávené s těmi nejmilovanějšími ulehčí i té nejčernější duši."

„Tobě by neulevilo vůbec nic."

Samuel se rozesmál. Zvrátil hlavu a dal se do hurónského řehotu. I ta malá jiskřička shovívavosti, kterou mi před malou chvilkou projevil, byla najednou tentam.

A najednou... Po kůži mi přejel lehký vánek. Teplý, konejšivý. Uvědomila jsem si, že se přestávám bát. Že se přestávám třást, v nitru se mi rozhostil mír. Pokoj.

Chvilku kolem bylo přímo hrobové ticho. A vtom Samuel zavřískal.

* * * * * * *

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)

NA ŠTĚDRÝ DEN VÁS ČEKÁ VÁNOČNÍ POVÍDKA ;o) A nezapomínejte se připojovat na Facebook! Mám vás moc ráda ♥