✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#16

Jelikož se mi včera večer podařilo napsat 3 díly dopředu, rozhodla jsem se vám dnes hodit další =) Pevně doufám, že vám udělají radost. Děkuju za všechnu podporu, jíž se mi od vás dostává. Zvlášť v poslední době trvající krizovce. Jsem si méně a méně jistá svým psaním a nějak se nedokážu zbavit toho divného pocitu... Snad se to dá časem do kupy =)

Okey, užijte si část a za komentář budu moc vděčná! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Vysmekla jsem se mu a o krok couvla. Najednou bylo nad slunce jasnější, že mu o El se Samanthou nic nepovím. Nechtěla jsem ho znovu dostávat do situace, jíž si kvůli mně prošel před rokem a půl. Existovala-li byť nepatrná šance, že se s tím vyrovnám sama, hodlala jsem to zkusit.

Lehce provinile jsem se zašklebila a pokrčila rameny. „Opařila jsem se čajem, věřil bys tomu?"

Tázavě pozvedl obočí. Nenáviděla jsem se. Zase ty lži.

„Když jsi odešel, dostala jsem chuť na čaj. Ale pak jsem nějak... ztratila koncentraci, prsty mi sklouzly po porcelánovém povrchu, a než jsem se nadála, měla jsem tu vařící vodu na celém zápěstí."

Vytřeštil zrak ještě víc. „Bože, proč jsi mi nezavolala? Odvezl bych tě do nemocnice! Petru, tohle mi už nedělej," vrtěl zoufale hlavou a pořád dokola si mou ovázanou ruku prohlížel. Výraz obav, jenž se mu objevil v obličeji, mi svíral hrdlo úzkostí.

„Zvládla jsem to," zvedla jsem levačku a pohladila ho po tváři, on však můj dotek snad ani nevnímal. „Vzala jsem si taxi. A nebylo to zas nic tak hrozného! Jen bych tě zbytečně plašila."

Nevěřícně ke mně vzhlédl. „Jak... Zbytečně plašila? Vždyť víš, že jsi pro mě vším. Copak jsi to ještě nepochopila?"

Pochopila, dávno jsem to pochopila. Ovšem vykrucování bylo jedinou možností, jak před ním ukrýt pravdu. Totiž že po nás jde šílený strážný anděl, jenž se vyžívá v bolesti, a je-li navíc fyzická i psychická, tím líp. Chtěla jsem jej chránit. Už jsem věděla, že se ve mně kdesi hluboko skrývá dostatek sil, abych se vyrovnala i se situacemi, před nimiž bych dřív nejradši strčila hlavu do písku.

„Omlouvám se, Lou. Vážně. Ale jak vidíš," zatočila jsem se teatrálně dokola, má gesta možná působila přehnaně, no já se nějak nedokázala ovládat, „jsem úplně v pořádku. Dali mi jen nějakou mastičku a zavázali, hybnost není omezená, svaly též ne. Vše je dobrý."

Přejel si rukou po obličeji. „Promiň, vyšiluju, já vím. Jenže... po všem, čím jsme si prošli, mám v sobě někde stále zakořeněn strach, abych o tebe nepřišel. Když... ehm," namáhavě polkl, asi jsem tušila, na jaké téma se hodlá naladit, „když jsi mi tehdy v náruči omdlela a Eleanor se následně probudila zpátky ve svém těle, nedovedeš si ani představit, jak mě to zlomilo."

Z očí se mi rozkutálely slzy jako hrachy. Nezadržitelně kanuly po lících a končily za lemem šedivého trika, do něhož jsem se před odjezdem do nemocnice zvládla převléknout. Jeho výstřih ztmavl, dal by se ždímat.

„Chápeš?" prsty mi setřel vlhké tváře, jeho hlas překypoval emocemi. Chvěl se, třásl, sebejistota se z něj úplně vytratila. „Nechci o tebe přijít."

Neodpověděla jsem. Nešlo to. Na hlasivky se tlačil pláč, jenž stále šplhal hrdlem, měla jsem co dělat, abych v ústech zadržela bolesti plné vzlyky. Tak jsem se jen vytáhla na špičky a přitiskla své rty na jeho s veškerou naléhavostí a mlčky daným slibem, že se za nás budu prát do konce svých sil.