✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#10

Krásný pondělní večer! Na úvod se omlouvám za nepravidelnost v přidávání, ale zjišťuji, že v poslední době nic nestíhám a nemám téměř žádný čas. Prosím tudíž o pochopení a doufám, že vás tato skutečnost neodradí. Děkuji za vaši přízeň, podporu, jste skvělí. Píšu a zveřejňuji pro své čtenáře a vidět, jak moc některé z vás moje tvorba oslovila, je to nejkrásnější, co bych si za svou práci mohla přát. MÁM VÁS MOC RÁDA! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Kupodivu se mi podařilo usnout velmi rychle. Louiho mělký dech mě upokojil, teplo jeho těla zase zahnalo všechny strašáky, kteří po mně natahovali své pařáty. Poddala jsem se spánku beze snů, podobajícímu se spíše hlubokému bezvědomí.

Probudilo mě až tiché klepání na dveře. S nespokojeným zabručením jsem se převrátila na druhý bok a na hlavu přitiskla polštář, nechtěla jsem se vracet do reality, ovšem ať už stál za dveřmi kdokoli, velmi mu záleželo na tom, abychom otevřeli. Mručela jsem a dotyčného nebožáka mlčky proklínala. Přestože jsem odpočívala bez přerušení celou noc, necítila jsem se líp, spíš naopak. Jako bych v posledních hodinách tahala těžké bedny s kdovíčím.

Další klepání. Tentokrát hraničící snad až s bušením. Vyklouzla jsem z postele, protřela si oči, abych zaplašila odcházející spánek, a vrávoravě, s víčky sotva na milimetr otevřenými se vydala ke dveřím.

„Dobré ráno," zazubila se na mě snědá tmavovlasá dívenka, jen co jsem odemkla a stiskla kliku. Měla veselé hnědé oči se světlými tečkami kolem zorniček, ostře řezané lícní kosti a do podmračeného anglického počasí se zkrátka vůbec nehodila. Tipovala bych ji na čerstvých osmnáct.

„Omlouvám se, že vás ruším," pohlédla diskrétně k zataženému oknu za mými zády, snad aby dala najevo, že tak pozdní vyspávání v nejmenším neschvaluje, „ale Erik mi důrazně kladl na srdce, abych vám donesla bohatou snídani. Jste prý naši vzácní hosté!"

Teprve tehdy jsem si všimla obrovského proutěného tácu v jejích rukou. Bylo na něm všechno. Počínaje vonící černou kávou přes tousty se šunkou a sýrem až po zářící žlutou růži ve vysoké broušené váze.

Při pohledu na ni jsem sebou cukla. Normálně jsem květiny milovala, probouzely ve mně tu něžnou holčičí stránku více než cokoli jiného. Ale tehdy... Její okvětní plátky mi připomínaly spalující horko. Nebezpečí. Poslední den na poušti bez vody, kdy zkrátka víte, že je vaším posledním.

„Slečno?"

Vzhlédla jsem k dívčině ustrašené tváři.

„Ah, promiňte," potřásla jsem hlavou, „jen jsem se zamyslela. Moc vám děkujeme," natáhla jsem se a tác si od ní převzala, nemohla jsem se dočkat, až zacouvám zpátky do jistoty pokoje, jenž se mi rozprostíral za zády.

„Není vůbec zač," zakřenila se, nejistota zřejmě byla zažehnána.

Nastal čas rozloučit se. Cítila jsem to já, dozajista to cítila i ona, ovšem... Slečna stále přešlapovala na prahu, lehce se houpala na patách a očka jí kmitala z jedné strany na druhou téměř nadzvukovou rychlostí.

„Ehm," odkašlala jsem si.

Konečně si dodala odvahy. Zhluboka se nadechla a zpříma mi pohlédla do očí. „Mohla bych vás o něco poprosit?"

Zatrnulo mi. Zatraceně, proč najednou tak formálně? Nebo se neznámá uměla tak skvěle přetvařovat? Chvilku vypadala úplně jako dokonale stoická porcelánová panenka a vzápětí by snad nejradši do něčeho praštila.