✓ BE WITH ME /Louis Tomlinson*pokračování IWBWY/ DOKONČENO ✓

#43

Můj žaludek se bolestivě kroutil, víčka jsem k sobě tiskla tak usilovně, až mi zapulzovalo v hlavě. Nesnesla jsem mít otevřené oči. Ty vířící barvy, slévající se do jediné obrovské skvrny, mi naháněly strach. Vytvářely z mého doposud relativně pevně ukotveného, ačkoli neuvěřitelně zkoušeného světa děsivé místo plné démonů, nejistoty a pohyblivého písku, v němž jsem mohla s každou další vteřinou nenávratně zmizet.

Když houpání ustalo a já pod nohama opět cítila pevnou zem, odvážila jsem se zjistit, kde jsem se díky Samuelově úsilí ocitla.

S tichým zalapáním po vzduchu jsem se kolem sebe rozhlédla. Maličký prostor obložený dřevem, v němž se vznášela vůně skořice. Prosklená výloha vedoucí na čistou udržovanou ulici, tři malé stolky se světle modrými židlemi a především dlouhý hladký pult, na němž bylo vyrovnáno čerstvé křupavé pečivo. Rohlíky, chléb, pletýnky... Ta vůně mi stoupala do nosu, bylo by snadné uvěřit, že jsem se přenesla do alternativní reality, do skutečného života. Jen v nové dimenzi.

„Jsi tu jako nestranný pozorovatel," ozvalo se mi po levici tak nečekaně, až jsem nadskočila. Na chvíli jsem na svého únosce úplně zapomněla. „Jen sleduj a vyčkávej. A nezapomeň, že tě nikdo neuslyší. Co se jednou stalo, už nezměníš."

Neodpověděla jsem. Náhle se totiž zpoza pestrobarevného kostkovaného závěsu vynořila malá baculatá dívka s červenými tvářičkami a světlým plátěným čepcem, jenž jí seděl na tmavých kudrnatých vlasech.

Nemohlo být pochyb... Dívala jsem se sama na sebe!

„Penelope!" ozval se ze zadní části krámku sytý ženský hlas. „Prosím tě, doplň ořechy, včera jsem na ně úplně zapomněla."

Dívenka – já – se zasmála, rychle přitakala a zmizela v umně skrytých úzkých dveřích. Zůstal po ní jen dozvuk mosazné kliky, zapadající na své místo.

„To jako..." obrátila jsem se k Samuelovi s otázkou na rtech. Ani jsem nemusela pokračovat, správně odhadl, kam by má otázka mířila. Jen neurčitě trhnul hlavou, spojil ruce za zády a spokojeně se zhoupl na patách. „Přesně tak. Tvá rodina vlastnila v Londýně malé pekařství, těšili jste se velké úctě a vážnosti. Od rána do večera k vám proudili zákazníci. Ať už pro teplý chléb, nebo prostě jen tak na kus řeči."

Tehdy se mé staré já vrátilo. Dívka si tiše něco pobrukovala, zatímco do ošatky ukládala papírové pytlíky plné ořechů, a když se zbavila posledního, dveřní panty za mými zády vrzly, dovnitř zavanul překvapivě chladný vzduch.

„Dobré ráno, Ede!"

Se zájmem jsem se obrátila. A kolena se mi podlomila málem definitivně. Dívala jsem se do tak známé tváře s šibalským úsměvem, pronikavými očima a tvrdými rysy, jimiž prostupovala neotřesitelná sebejistota.

„To-"

„Ano," přerušil mě netrpělivě, jako bych jej svými dotazy neustále obtěžovala. Nejradši bych prskala jako vzteklá kočka. Jestliže mě sem jednou vzal, musel přece počítat, že budu tonout ve zmatku. Co, ksakru, očekával?! Že sklapnu podpatky, spolknu všechny otázky a nechám sebou manipulovat? Šeredně se spletl. Nehodlala jsem se stát jeho loutkou. Znovu už ne.

„To jsem já," ukázal prstem k nově příchozímu. Chlapec se postavil k pultu a se zbožňováním vzhlížel k Penelope. Která jej však zjevně vůbec nevnímala. Pořád si tichounce pobrukovala, přerovnávala sáčky s kdovíčím a vypadala, že se duchem potuluje snad až na druhé straně Zeměkoule.

„Teď se dívej. Možná potom pochopíš..."

Normálně bych si neodpustila kousavou odpověď, no tehdy mě cosi drželo zpátky. Ve vzduchu se totiž vznášelo napětí. Atmosféra jiskřila elektřinou, bála jsem se byť jen o centimetr pohnout, abych nenarušila tu křehkou, stěží udržovanou stabilitu.