Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

1. Zařazení

Malá dívenka šla v zástupu nervózně vyhlížejících prváků směrem k profesorskému stolu. Ona nebyla nervózní. Skoro nikdy nebývala. Bylo jí jedno, ve které koleji skončí, protože věřila, že na každé koleji je něco pozitivního. Udiveně se rozhlížela po Velké síni, která byla opravdu nádherná. Nejvíc jí však zaujal začarovaný strop, který vypadal jako venkovní počasí. 

Isabella byla drobná dívka s kudrnatými černými vlasy, které jí sahaly do půlky zad. Měla tmavě hnědé až černé oči, kterými lidem viděla až do duše. Od mala ji vychovávali mudlové, protože její praví rodiče se o ni prý nemohli starat. Takhle jí to alespoň říkali její adoptivní rodiče a ona jim věřila.

Isabella byla velmi introvertní typ. Neměla v dětství moc kamarádů, protože se jí všichni báli. Kolovaly o ní pověsti, že umí něco, co ostatní ne, což byla pravda. Dokázala ublížit dětem, které jí něco provedly. Dokázala se jim pomstít.

Profesorka je odvedla před starou stoličku, která vypadala, že se každou chvílí rozpadne. Na ní seděl ještě starší, potrhanější a záplatovaný klobouk.

Isabella se rozhlédla po síni a uviděla všechny tváře žáků, které je sledují. Čekali, jaké nové tváře se přidají k nim do kolejí. Jejich pohled jí nebyl zrovna nejpříjemnější. Neměla ráda být středem pozornosti.

Klobouk začal zpívat. Většina žáků ho neposlouchala a raději si navzájem sdělovali zážitky z prázdnin, ale Isabella ho pozorně poslouchala. Fascinovalo jí to. Nikdy nic jako zpívající klobouk neviděla. 

Když konečně dozpíval, mohlo se začít zařazovat.

„Harry Potter!" zvolala profesorka. Z davu vyšel chlapec s brýlemi a rozcuchanými vlasy. Je to ten slavný Harry Potter, o kterém četla? Ticho v síni napovídalo tomu, že ano.

„NEBELVÍR!" vykřikl klobouk po chvíli. Chlapec s úsměvem za hlasitého potlesku odběhl ke stolu své nové koleje.

Klobouk zařazoval žáky a Isabella si ani nevšimla, že už je poslední, koho zbývá zařadit.

„Isabella Angelová!"

Isabella vyšla s odměřeným výrazem je stoličce a posadila se. Profesorka jí položila klobouk na hlavu.

„Hmmm," zamyslel se, „už jsem tě tu čekal." Isabella netušila, o čem tu klobouk mluví. „Na první pohled chladná, nepřátelská, introvertní. V srdci čestná, ochotná pomoci a inteligentní," analyzoval jí duši. „Kam tě ale zařadit?" ptal se sám sebe. „Hodíš se jak do Zmijozelu, tak do Havraspáru, ale i do Mrzimoru. Kam tě zařadit?" ptal se sám sebe. „Už vím."

„MRZIMOR!" Zvolal přes celou síň. Žáci začali tleskat a Isabella s mírným úsměvem zamířila zamířila ke své nové koleji.

Když potlesk utichl, zařazování pokračovalo. Isabella seděla mezi jedním klukem a nějakou holkou.

„Jak se jmenuješ?" zeptala se ta holka a zářivě se usmála.

„Jsem Isabella Angelová," představila se a pokusila se nahodit milý úsměv.

„Já jsem Kathleen Greenová," představila se taky dívka a podala Isabelle ruku. Ta ji přijala a mírně s ní potřásla. Pak začala věnovat svou pozornost řediteli, který přednášel svou každoroční řeč. Většina studentů ho okatě ignorovala, ale Isabella poslouchala.

Jakmile ředitel zakončil svůj proslov, na stolech se objevilo lahodné jídlo, do kterého se všichni s nadšením pustili.

Když na stolech už nezbyl ani kousek jídla, prváky začal svolávat prefekt. Isabella vstala a po boku s Kathleen zamířili k prefektovi.

„Pozorně si zapamatujte cestu," nabádal je prefekt, „nedostanete žádné mapy, ani nic podobného a vyznat se tady je občas docela umění," zasmál se. Isabella se podívala na Kathleen, ale ta jen pokrčila rameny. 

V zástupu za prefektem vyšli z Velké síně. Zahli do prava a Isabella s udiveným výrazem sledovala všechny ty obrazy, které se hýbaly. Když si Kathleen všimla jejího výrazu, rozesmála se. 

,,Na to si zvykneš," ujistila ji. ,,Všechny obrazy v kouzelnickém světě se takhle hýbou," vysvětlila jí a Isabella stále neodtrhla pohled od jednoho obrazu, kde nějaký dědula mlátil kusem klacku jiného dědulu. ,,Ale slyšela jsem, že v mudlovském světě se obrazy nehýbou, je to pravda?" ptala se nadšeně. 

,,Jo, je to pravda," potvrdila nepřítomně Isabella. Stále byla zaujatá dvěma starými pány. 

,,Libový! To si ani neumím představit! To tam prostě jen stojí a nic?" zajímala se.

,,No, ano," potvrdila jí Isabella. ,,Tyhle obrazy jsou mnohem zajímavější," řekla. 

,,Přesně tak," souhlasila Kathleen.

„Teď mě pozorně sledujte," ozval se znovu prefekt, když se zastavili před velkou hromadou sudů. Všichni mu věnovali plnou pozornost. 

„Zaklepáte na druhý sud odspoda, prostřední řada v rytmu Helgy Mrzimorské a víko se odklopí. Pokud to však zkazíte, spustí se ochranný systém a vy budete smáčeni sprškou octa."

Prefekt poklepal na správný sud a víko se opravdu odklopilo. Vstoupili dovnitř a rozhlédli se kolem.

Mrzimorská společenská místnost byla moc hezká. V rohu místnosti stál velký krb, před kterým bylo pár křesel a gaučů se stolky. Místnost byla laděna do žluto černé - barev Mrzimoru. Už teď tu místnost Isabella milovala.

Prefekt je odvedl do jejich ložnice a Isabella si vybalila. Seznámila se se všemi spolubydlícími a následně se všechny odebraly ke spánku, aby na první vyučování nedorazily pozdě.