Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

6. Dcera Lorda Voldemorta?

Seděla jsem na obědě a v klidu jedla. Teda do doby, než přišly mé spolubydlící. Jak já je nemám ráda.

„Jak jsi to udělala?" prskla Julie a sedla si vedle mě. Z druhé strany si sedla Sasha. Naproti si sedla Elena s Kathleen.

„Co?" nechápala jsem a napíchla jsem na vidličku bramboru. Absolutně mě nezajímalo, že jsou tady. Chtěla jsem se v klidu najíst. 

„Jak si proměnila tu sirku?" ptala se zamračeně Julie. „Jakto, že mudlovská šmejdka jako ty zvládne přeměnit sirku a já, co pocházím z čistokrevné rodiny, to nezvládla?" ptala se mě, jako bych měla znát odpověď.

„Jak to mám asi vědět?" prskla jsem. „Byly by jste tak laskavé a nechaly jste mě najíst?" nasadila jsem falešný úsměv.

„Jaktože vše, na co sáhneš, ti jde?" mračila se Sasha.

„Ty nám snad něco skrýváš?" nadhodila Elena.

Nechápavě jsem nakrčila nos. „Co bych asi tak skrývala?"

„Určitě nám skrývá, že vůbec není mudlovská šmejdka. Musí pocházet z nějakého kouzelnického rodu. Jinak by jí to nešlo," zamumlala Elena a zněla jako nějaká vědma.

Nad jejími slovy jsem se musela zamyslet. Je možné, aby moji praví rodiče byli kouzelníci? Musím se na to svých adoptivních rodičů zeptat. Hned po obědě jim pošlu sovu. Vlastně jsem jim měla napsat, když jsem přijela. Nějak se mi to vykouřilo z hlavy. Nevadí.

Musela jsem se tvářit divně protože se na mě všechny tři dívaly se zadržovaným smíchem.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptala se škodolibě Julie.

„Nad tím, jak tě nejúčiněji umlčet," odsekla jsem a Julii z tváře zmizel úsměv. „Mimochodem, nemáš být u McGonagallové?" připomněla jsem jí s úšklebkem.

Julie nafoukla tváře, ale vstala a odešla pryč. McGonagallová v síni už nebyla. Už zase seděla ve svém kabinetu a na něčem pracovala.

***

Seděla jsem ve své posteli a před sebou jsem měla položený čistý pergamen a inkoust, ve kterém jsem měla namočený svůj brk. Přemýšlela jsem nad tím, jak dopis zformulovat. Vzala jsem brk a začala psát.

Ahoj mami, tati. Omlouvám se, že jsem vám nenapsala dřív. Bylo toho tolik, že se mi to prostě vykouřilo z hlavy. Kouzla a čáry jsou úžasné. Hrozně mě to baví, a dokonce mi to jde. Mám tady pár kamarádů. Jak to jde doma? Jak se má Aaron? Líbí se mu ve školce? Teď přejdu k tomu, proč vám píšu. Víte, kdo jsou moji praví rodiče? Ráda bych to věděla. Mám vás všechny moc ráda.

Zdraví, Isabella.

Pro vysvětlení Aaron je můj mladší bratr, který tento rok poprvé nastoupil do školky. Aby si o mě rodiče nedělali starosti, napsala jsem jim, že tady mám kamarády, ačkoli to nebyla pravda. Rodičům jsem nikdy neříkala o svých problémech. Nechtěla jsem je tím zatěžovat, když už tak byli vysílení z péče o malého Aarona a navíc jsem si vždy dokázala poradit sama. S dopisem jsem byla jakžtakž spokojená, a tak jsem se vydala do sovince, abych ho mohla poslat.

***

Byl už večer a já ležela ve své posteli, okolo které byly zatažené závěsy, abych neviděla na své spolubydlící. Doufala jsem, že mi rodiče co nejdřív odpoví. Od oběda jsem z hlavy nemohla vyhnat myšlenku, že možná nejsem mudlovská šmejdka a nemohla jsem přemýšlet nad ničím jiným. Myšlenka na mé rodiče mě sžírala až do půl jedné, když se mi konečně podařilo usnout. Zdál se mi však podivný sen.

Vysoký černovlasý chlap stál uprostřed temné místnosti s nějakou ženou, která měla dlouhé kudrnaté vlasy. Držela v ruce sotva půlroční miminko, které poklidně spalo a vůbec se nezajímalo o to, co se okolo něj děje. Netušilo, že se každou chvílí rozloučí se svými rodiči a bude předáno do péče mudlů.

„Neboj se, Bello, dobře se o ni postarají," chlácholil černovlasý chlap ženu, jež měla dlouhé kudrnaté černé vlasy.

„Jsou to přeci mudlové, Tome," řekla opovržlivě Bella. „Nedá se jim věřit," odfrkla si.

„Nedá se nic dělat," povzdechl si Tom. 

„Proč ne?!" vyštěkla Bellatrix. „Nechci, aby o mou dceru pečovali prostí mudlové!"

Černovlasý chlap nervózně pohlédl na své miminko, jestli ho Bellatrix nevzbudila. Voldemort si přiložil prst k ústům a naznačil Belle, aby zmlkla.

Voldemort si svou dceru láskyplně prohlížel. Dnes ji vidí naposledy na dobu neurčitou. Miminko mělo na hlavě černou čelenku se zelenou květinou a černé šatičky, ve kterých bylo nadpřirozeně roztomilé.

„Proč ji nedáš k nějakým smrtijedům? A proč si ji prostě nemůžeme nechat?" vyjela znovu Bella a Voldemort ji spražil výhružným pohledem, když sebou dítě v její náručí trhlo.

„Už jsem ti to vysvětloval," zamumlal otráveně Voldemort. „Byla by v obrovském nebezpečí. Jak u nás tak u mých smrtijedů. Ministerstvo by po ní pátralo a mohli by ji zabít. Nebo když by se nám něco stalo, kdo by se o ni postaral? A navíc, nechci si svěřit do péče žádnému smrtijedovi. Jediný, komu bych ji svěřil, je Narcissa Malfoyová. Jenže ta teď má taky malého syna a myslím, že by ji nepotěšilo, kdyby měla na krku další dítě," vysvětlil klidně.

„Ale stejně," zaváhala Bellatrix. „Bojím se, že o ni přijdeme."

„Nepřijdeme," utěšoval ji Voldemort. „Jednoho dne se přidá k nám a bude bojovat po našem boku," usmál se na Bellatrix Voldemort. Ona mu však svůj úsměv neoplatila. Nechtěla svou dceru dávat pryč. Jiná možnost však nebyla.

Chytli se s Voldemortem za ruce a přemístili se do mudlovské časti Londýna. Došli k jednomu malému domku s velkou zahradou a Voldemort zazvonil na zvonek.

„Vše je domluvené," zašeptal směrem k Belle.

Dveře jim otevřel mladý pár. Už na první pohled vypadali velmi sympaticky. Oba byli mladí a na tvářích měli úsměv.

„Dobrý den, Tome," pozdravila Toma žena a podala mu ruku. Tom ji přijal a taky pozdravil. Bellatrix stála opodál a celé dění sledovala přimhouřenýma očima.

„Ta je roztomilá," rozplývala se žena a přistoupila k Bellatrix. Pohladila malou holčičku po tváří. Stále spala.

„Máme na spěch," řekl Voldemort. „Musíme odpoledne vyřídit jednu neodkladnou záležitost," vysvětlil Voldemort.

„Ach, jistě," řekla žena. „Slibujeme, že se o ni postaráme," řekla žena. Voldemort jí následně předal do ruky dopis. Řekl ženě, že všechny informace, co jsou v tom dopise, se musí dozvědět i jeho malá dcerka. Žena s úsměvem souhlasila a nervózně postávala ve dveřích a sledovala, jak se Voldemort s Bellatrix loučí se svou dcerou.

Bellatrix jí něco zašeptala do ucha a pak jí dala pusu na čelo. Pak ji předala do rukou Voldemortovi. Malá holčička se probudila a tmavýma očima se rozhlížela kolem sebe.

„Hodně štestí, Isabello," zašeptal Voldemort a taky svou dceru políbil na čelo.

S trhnutím jsem se probudila a vymrštila jsem se do sedu. Zhluboka jsem se nadechla a promnula si oči. Co to sakra bylo za sen? Nevěděla jsem, co si mám myslet. Proč v něm byli mí adoptivní rodiče? Je snad možné... ne to přeci ne, že je můj pravý otec neobávanější černokněžník všech dob, Lord Voldemort?