Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

18. Jed

Z pohledu 3.osoby

Tři dny. Byly to tři dny, co Isabella upadla do bezvědomí a stále se neprobrala. Ležela na ošetřovně a madam Pomfreyová se snažila přijít na to, co jí je. Byla však zoufalá. Nikdo dívku nezaklel, ani nic podobného a neměla žádnou kouzelnickou nemoc. Jediné, co bylo možné, že ji někdo nebo něco otrávil. Jenže jak se to stalo?

U Isabelliny postele zrovna postávala madam Pomfreyová, profesor Brumbál a profesor Quirell, který tam byl z donucení lorda Voldemorta.

Voldemort byl velmi nervózní. Quirella pěkně seřval za to, že na jeho dceru nedal pozor. Nutil ho chodit na ošetřovnu několikrát denně, aby se o své dceři něco dozvěděl.

„Myslím, že ji něco otrávilo," ozvala se madam Pomfreyová a promnula si čelo.

„Jenže co, Poppy?" zeptal se Brumbál a dívku si pozorně prohlížel. Všiml si, že má podivné škrábance na rukou a na kotnících. Nahl se k nim blíž a pozorně se na ně zadíval.

„Hmm," protáhl zamyšleně. Škrábance totiž zářily jemným zlatým světlem a bylo z nich cítit horko. Přejel po nich ukazováčkem a ihned ho raději odtáhl, protože to bylo jako kdyby sahal na rozpálená kamna. „Nevíte, od čeho je má?" stočil svůj pohled zpět k Poppy.

„Nevím," pokrčila rameny ošetřovatelka a taky se na škrábance zadívala. „Když ji sem Quirell přinesl, už je měla."

Brumbál od dívky odstoupil a zadíval se na Quirella, který si dívku prohlížel s podivným výrazem. Samozřejmě věděl, od čeho je má. To ta kytka v lese. Nevěděl, co je zač. Myslel se, že je to jen neškodná květinka. Vypadala opravdu hezky.

„J-já možná v-vím, od čeho je m-má," vykoktal ze sebe. Nervózně těkal očima mezi Brumbálem a Isabellou.

„Opravdu?" vyhrkla ošetřovatelka.

„T-to totiž bylo v p-pátek v noci, k-když jsem ji naš-el uprostřed Zapovězeného lesa," vykoktal ze sebe a ošetřovatelka si přiložila ruku k ústům.

„Co dělala v Zapovězeném lese?!" vyjekla zděšeně.

„Šla se p-rý projít. Nevím, c-co ji to napadlo. Řekl jsem j-jí, že půjdeme z-zpět, ale n-nechtěla. Pak se j-jí do nohou zabodly ty trny a-a ona spadla a za-zabodly se jí i do rukou," vysvětlil koktavě profesor.

„Děkuji Quirinusi," Brumbál pokýval hlavou.

„A co to bylo za rostlinu?" vyptávala se madame Pomfreyová.

„T-to nevím, madam. Byla černá a m-měla červené listy. Už si moc n-nepamatuju, jak vypadala," vysvětlil profesor.

„A kde jste na ni narazili?" zeptala se ošetřovatelka.

„Nevím, bylo t-to docela hluboko v-v lese."

„Ach ne," vydechla madam Pomfreyová.

„Pokud se nemýlím jedná se o spinam toxicus," odtušil Brumbál a madam Pomfreyová přikývla.

„C-co je to za r-rostlinu?" zajímal se Quirell. Jeho pána to bude jistě zajímat.

„Spinam toxicus se zdá na první pohled jako nevinná květina. První den po bodnutí je vše v pořádku, ale druhý den se začnou projevovat účinky velmi silného jedu."

„Jedu?!"

„Ano, jedu," potvrdil zamračeně Brumbál. „Příznaky jedu této rostilny jsou: motání hlavy, únava, bolest celého těla, rozmazané či dvojité vidění a ztrácení rovnováhy."

„C-co budeme dělat?" vykoktal profesor Quirell.

„Myslím, že madam Pomfreyová dokáže vytvořit protilátku," tázavě pohlédl na ošetřovatelku.

Stroze přikývla. „Bude to trvat dva týdny. Jed bude působit v jejím těle a nikdo neví, co všechno může způsobit."

„Ano, to vím," potvrdil nervózně Brumbál. „Ale nemůže ji zabít."

„Nejspíš ne, ale může ztratit paměť, či zapomenout jen na určitou událost, nebo naopak si vzpomene na něco, co už zapomněla."

„Je to velké riziko," připustil Brumbál. „Musíme však doufat, že všechno vyjde podle plánu."

„Zůstanou jí jizvy od těch škrábanců. A možná budou stále svítit," poznamenala ošetřovatelka. „S tím bohužel nedokážu nic udělat."

„Bude se s tím muset smířit. Hlavně, že bude v pořádku," usmál se na ošetřovatelku a opustil ošetřovnu. Quirell ho následoval a madam Pomfreyová na ošetřovně opět osaměla. Smutně se na dívku zadívala a odešla do své kanceláře, aby se mohla pustit do přípravy protilátky, která byla obzvlášť složitá.