Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

41. Odhalení

„Ve třetím úkole budeme muset projít bludištěm, na jehož konci bude pohár tří kouzelníků," oznámila jsem a posadila jsem se na svou postel. V pokoji byla pouze Kathleen.

„Jenom? Tak to je docela jednoduché, ne?" zvedla pohled od knihy, kterou dosud četla.

„Ne tak docela," záporně jsem zakroutila hlavou. „To bludiště bude plné různých příšer, pastí a podobně. Nemyslím si, že to bude jednoduché."

„No, tak to asi ne," přitakala. „Mimochodem, kde jsi byla?" zeptala se mě Kathleen.

„Pytloun svolal všechny šampiony a řekl nám, co bude třetí úkol. Odvedl nás na famfrpálové hřiště, kde už roste bludiště, a pak nám znovu propustil," pokrčila jsem rameny. „Pak jsem se prostě vrátila do hradu, protože se začalo stmívat a kdo ví, co se na pozemcích skrývá."

Kathleen se opět pustila do čtení a já opět vstala z postele.

„Jdu ven," oznámila jsem.

„Teď?" tázavě pozvedla obočí. „Sama si říkala, že je to nebezpečné."

Ušklíbla jsem se. „Rozmyslela jsem si to. Dobrou noc."

***

Na pozemcích už byla černočerná tma a já měla namířeno merlinví kam. Chtěla jsem být na chvíli sama. Šla jsem po písčité cestě, minula jsem Hagridovu hájenku a došla až k Zapovězenému lesu. Zastavila jsem se a zeptala se sama sebe, jestli je dobrý nápad tam jít. Pak jsem pokrčila rameny a vstoupila do lesa.

Prudce jsem se otočila za sebe, když jsem kousek od sebe uslyšela zapraskání větviček. Nikoho jsem však nespatřila. Zmateně jsem zakroutila hlavou a pak si řekla, že to bylo jen nějaké zvíře.

Pokračovala jsem dál do lesa a skoro jsem neviděla před sebe. Stromy byly velmi hustě vedle sebe a skrz ně nepronikalo skoro žádné světlo. Zastavila jsem se a posadila se na velký kámen, který byl přede mnou.

Po chvíli jsem uslyšela syčení. Rozhlédla jsem se a uviděla hada, jak se plazí směrem ke mně.

„Zdravím," pozdravila jsem ho hadím jazykem.

„Já taky," zasyčel had. „Co tu děláš? Není tu bezpečno," zasyčel varovně.

„Jak vidíš, tak sedím na kameni," ušklíbla jsem se. „Co se tu stalo?"

„Je tu vrah," zasyčel. „Zabil Bartyho Skrka." Strnula jsem. Někdo zabil pana Skrka?

„Kdo?"

„To nevím. Měla bys odsud raději zmizet. Může být stále poblíž." Zamyslela jsem se. Určitě s tím má něco společného otec. Musím se zítra zeptat Bartyho, jestli o tom něco neví. Chudák, právě přišel o otce. Ne že by si byli nějak blízcí, když ho jeho otec zavřel do Azkabanu.

„Děkuju za informaci," poděkovala jsem hadovi.

„Nemáš zač," zasyčel a odplazil se pryč.

Vstala jsem a chtěla odejít. Znovu jsem zaslechla praskání větviček. Jako by někdo běžel. Pryč ode mě. Zkameněla jsem. Je možné, že mě někdo sledoval? Rozběhla jsem se taky a doufala, že mého stalkera najdu.

Před sebou jsem uviděla obrys postavy. Nevím, jestli to byl kluk nebo holka, protože měla přes hlavu přehozenou kápi. Postava byla docela vysoká. Tipovala bych to spíš na chlapce. Očividně nedávala moc pozor na cestu, protože narazila do stromu a rozplácla se o zem.

Rychle jsem k ní doběhla, aby mi už neutekla. Jakmile mě postava spatřila, vyskočila na nohy a obezřetně ode mě odstoupila.

„Co jsi zač?!" zaječela postava.

„Kdo jsi?"

Postava si sundala kápi a já znovu strnula. Přede mnou stál Yulian a tvářil se vyděšeně.

„Yuliane?" řekla jsem tiše. „Co tu děláš?"

„Co jsi zač?!" zopakoval znovu. Udělala jsem krok směrem k němu a on na oplátku o jeden krok odstoupil. Neodpověděla jsem. „Ty jsi jeho dcera," řekl tiše. „Jsi Voldemortova dcera."

Stále jsem nic neříkala a pouze na něj zírala s kamenným výrazem.

„Tak jsi?!" zaječel.

„Jo, jsem!" odsekla jsem. „Už jsi spokojený? Víš, co jsem zač."

„Ublížíš mi?" zeptal se vystrašeně.

„Proč bych to jako měla dělat?" nechápala jsem.

„On by to jistě udělal," zamračil se.

„Ne, neudělal," odsekla jsem. „A už se o tom nehodlám bavit."

„Lhala jsi mi."

„Jo," přikývla jsem. „Co bys na mém místě udělal ty?" Neodpověděl.

„Proč si mi to neřekla?" zeptal se.

„Bál by ses mě a nechtěl se se mnou dál bavit," pokrčila jsem rameny. „To je důvod, proč to taky nesmíš nikomu říct, jasný?" přistoupila jsem k němu a přimhouřila jsem oči.

„Věř mi, nikomu to neřeknu," řekl. „Ale nevím, jestli ti můžu věřit."

„Nejraději bych ti smazala paměť, protože ti nevěřím, že to nikomu neřekneš," procedila jsem mezi zuby.

„Víš co? Smaž mi paměť. Budu rád, že nebudu vědět, co jsi zač a nebudu se tě bát."

„A přesně proto to neudělám. Budu ti věřit, že to nikomu neřekneš. A jestli se to někdo dozví, tak si mě nepřej. Rozumíme si?" Vystrašeně přikývl. Ještě jednou jsem ho sjela pohledem a pak odkráčela zpět do hradu.