Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

12. Noční dobrodružství

Šla jsem za profesorem a přemýšlela jsem, co po mně může chtít. Doufám, že pro mě má alespoň ten dopis. Vyrušil mě ve špatnou chvíli. Chtěla jsem to Grangerové nandat a vysvětlit jí, že ona opravdu nic neumí. Jako jasně, umí všechny učebnice nazpaměť, ale to není vše, že? Důležitější jsou praktické schopnosti a pochybuju o tom, že ona nějaké má.

Profesor mě zavedl do svého kabinetu, jehož dveře zamkl a uvrhl na ně umlčovací kouzlo, aby nás nikdo neslyšel.

Quirell se posadil za stůl a z kapsy hábitu vytáhl dopis. Určitě je od mého otce!

Došla jsem ke stolu a rukama se o něj opřela. Quirell si dopis prohlížel a dělal, že mě nevidí. Proč? Bojí se mě snad? Neřekl mu Voldemort náhodou něco? Určitě ano...

Když si dopis konečně přestal prohlížet a posunul ho po stolu směrem ke mně, konečně zvedl pohled od stolu. Díval se všude, jen ne do mých očí.

„Dopis od Pána Zla," kývl směrem k dopisu. „Chce se s vámi sejít, vše je v dopisu."

„Děkuji, pane profesore," poděkovala jsem a dopis ze stolu si strčila do kapsy, abych si ho později mohla v klidu přečíst. Musím se totiž vrátit do knihovny a dopsat všechny eseje.

Quirell mávl hůlkou a dveře se odemkly. Tím mi naznačil, abych odešla. Neváhala jsem a zamířila pryč z jeho kabinetu. Ještě jsem zaslechla hlas svého otce, když jsem šla po chodbě zpět do knihovny. Doufám, že už všechny tři zmizely. Nemám na ně teď náladu.

Vrátila jsem se pro knihu, kterou jsem tam předtím odložila a vrátila se ke stolku, kde byly mé věci.

Pustila jsem se do psaní, ale pořád jsem se zadrhávala. V mysli jsem se totiž pořád vracela k dopisu, který ležel bezpečně uložen v mé kapse.

Po pár marných pokusech jsem všechny pergameny a knihy narvala zpět do brašny, kterou jsem si následně přehodila přes rameno a rychlou chůzí mizela pryč z knihovny. Dopis od Voldemorta byl momentálně lákavější než psaní esejí.

,Dodělám to jindy,' řekla jsem si v duchu, když jsem procházela bezpečnostním systémem, abych se dostala do společenské místnosti.

Společenská místnost byla plná žáků. Někteří seděli u krbu a dělali své domácí úkoly, jiní si jentak povídali a někteří očividně hráli na babu, či co. Zběsile pobíhali po místnosti a ječeli u toho. Co bylo zarážejicí, že těm studentům bylo asi šestnáct. Vyprskla jsem smíchy, když jeden z nich naboural do zdi a následně spadl na zadek a rázem jsem se na zemi válela i já. Jeden obzvlášť vysoký žák mě srazil. Natáhl ke mně ruku, které jsem se chytla, abych mohla vstát. Omluvil se mi a zamířil za svými kamarády, kteří se pochechtávali. Ještě než jsem vyšla schody mířící k dívčím ložnicím, zaslechla jsem: „Musíš dávat pozor, ty troubo. Dnes už je to třetí. Jestli to takhle půjde dál, vymýtíš tady všechny prváky." Pobaveně jsem zakroutila hlavou a konečne zrychlil chůzi, abych si mohla přečíst dopis.

K mému štěstí v pokoji nikdo nebyl. Posadila jsem se na svou postel a dala se do čtení. Odpověděl mi na většinu mých otázek, což jsem moc ráda. Okamžitě jsem mu odepsala, že v sobotu v jedenáct přijdu. Copak jsem to mohla odmítnout? Chci ho poznat. Stále jsem se ho bála, ale cítila jsem, že mi opravdu nechce ublížit. Pokud ano, určitě by to už udělal.

Takže máma podle něho byla skvělý člověk. Asi bych mu věřit neměla, když to byla vraždící zrůda, ale... Věřím, že mě matka měla ráda a jednou ji z Azkabanu společně osvobodíme. Ano, v mysli jsem nevědomky použila slovo společně. Tím jsem si nevědomky uvědomila, že chci žít po jeho boku. Že chci, aby se zpět stal člověkem.