Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

24. Po dvou letech

Mé první přemisťování nedopadlo úplně podle mých představ. Jakmile jsem se chytila Moodyho nastavené ruky, připadalo mi, jako by se mě něco snažilo protáhnout úzkou gumovou trubkou. Dopadla jsem na seschlou trávu a musela se předklonit, abych se nepozvracela. Přemisťovaní rozhodně nebude patřit mezi můj nejoblíbenější způsob. Taky tento okamžik rozhodně nebude patřit mezi mých top ten zážitků.

„V pořádku?" zabručel Moody. „První přemisťování bývá nejhorší. Časem si zvyknete."

Narovnala jsem se a zhluboka se nadechla a pak přikývla. Až teď jsem se rozhlédla, kde to vlastně jsme. Přede mnou stál velký temný dům. Dřív to musel být nejhonosnější dům široko daleko. Nyní už začínal chátrat. Okna byla rozbitá a ze střechy se odlupovaly tašky. Vypadal, jako by tady stál už několik století a nikdo v něm už dlouho nebydlel.

„Kde to jsme?" Zeptala jsem se a rozešla jsem se za Moodym, protože se rozešel směrem k onomu polorozpadlému domu.

„V Malém Visánku."

Mlčky jsem následovala Moodyho po zarostlé travnaté cestě, jež vedla k hlavním dveřím domu. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Toto místo se mi opravdu nelíbilo. Na druhou stranu to bylo skvělé místo na to, aby se tu můj otec skryl.

„Jak jste mě poznal?" zeptala jsem se na otázku, jež mě na jazyku už pálila od doby, co mě Moody oslovil. Není snad z mých činů poznat, že jsem jeho dcera, ne? Stále se snažím chovat normálně a obyčejně, aby mě nikdo nepodezříval.

„Opravdu jsi jí až neobyčejně podobná," usmál se na mě. „Nemohl jsem tě nepoznat, když jsem s tvou matkou trávil tolik času."

„Otec mi taky říkal, že jsem jí podobná." Když jsem se podívala do zrcadla, nikdy mi můj obličej nepřipadal podobný matce, jejíž fotku jsem několikrát viděla v Denním věštci. Jediné, co připadalo podobné i mně, byly mé dlouhé černé a až moc kudrnaté vlasy. Oči mám stejné jako otec. Možná mám prostě v obličeji podobné rysy jako ona, akorát to nedokážu vidět.

„Mně taky. A jako vždy měl pravdu. Od tvých vlasů, přes tvůj obličej až po postavu," uchechtl se a já nechápavě pozvedla obočí. Mám stejnou postavu jak matka?

„Tvá matka měla taky, ehm, jak to říct," odmlčel se, „kyprnější postavu," vymáčkl ze sebe rozpačitě. Teď jsem se zase uchechtla já. „Nemyslím to nijak špatně, naopak," dodal rychle. Naprosto chápu, co tím myslí. Jsem prostě fyzickým vývinem malinko napřed než ostatní v mém věku.

„Často jste mou matku pozoroval?" zeptala jsem s úšklebkem.

„Ohromně vtipné," zabručel Moody, „Vzhledem k šatům, které nosila, na svůj hrudník přímo upozorňovala. A teď zrychlete, váš otec už na vás jistě netrpělivě čeká."

Zrychlili jsme tedy krok a během chvíle jsme stáli u velkého domu. Moody hůlkou odemkl dveře, které se s zaskřípením otevřeli. Dům zevnitř byl vlhký a pustý. Bylo v něm chladno, stejně jako venku.

Prošli jsme pár chodbami a vyšli pár schodišť, když jsem uviděla pootevřené dveře na konci chodby. Mihalo se za nimi třepotavé světlo a já poznala, že tam byl v krbu zapálený oheň. Začala se mě zmocňovat nervozita a zároveň vzrušení. Po takové době znovu uvidím otce. Ani si nedokážu představit, jak bude vypadat. Vím, že své tělo ještě zpět nemá. Bude zase oxidovat na někom jiném?

Moody otevřel dveře a vstoupil do oné místnosti, kde byl zapálený oheň. Před krbem stálo křeslo, na jehož opěradle se plazil velký had. Na otce, jež určitě seděl v křesle, jsem neviděla.

„Barty," promluvil otec vysokým chladným hlasem. „Našel si ji?"

„Ano, můj pane," přitakal Moody. „Je tady." Došlo mi, že mluví o mně.

„Isabello?" oslovil mě otec.

„Otče?" oplatila jsem mu pozdrav tichým hlasem.

„Jsi to ty? Opravdu?"

„Ano," vydechla jsem.

„Pojď sem ke mně," vyzval mě Voldemort a já ho poslechla. Obešla jsem křeslo a po dvou letech ho spatřila.