Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

51. Pátý ročník

Krásné svátky všem!💕🎉🎁

Bradavický spěšný vlak už byl dvě hodiny na cestě a já seděla na sedadle naproti Yulianovi. Byli jsme v kupé sami, a tak jsme si mohli nerušeně promluvit.

Od začátku cesty jsme si řekli pouhé ahoj a nic jiného. Nepochybně na mě byl naštvaný, že jsem mu o prázdninách nenapsala, ač jsem mu to slíbila. Měla jsem však důležitější věci na práci.

V ruce jsem měla knihu, kterou jsem vlastně nečetla. Koutkem oka jsem celou dobu sledovala Yuliana. Všimla jsem si, že se na mě dost často díval, jako by očekával, že něco řeknu.

„Co je, Yuliane?" zeptala jsem se ho, když se na mě znovu podíval.

Přimhouřil oči a probodl mě pohledem. „Kde jsi byla celé léto?" zeptal se.

„Byla jsem doma," odpověděla jsem prostě.

„Je to pravda, že?" podíval se na mě se zdvihnutým obočím. Upřímně jsem nevěděla, o čem mluví.

„Co?" nakrčila jsem nos.

„Vrátil se. Je zpět," řekl lhostejně. Jako by mu to bylo úplně jedno.

Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli mám jít s pravdou. Pak jsem se rozhodla, že to tak bude nejlepší. „Ano, je zpět," potvrdila jsem s kamennou maskou na tváři.

Výraz v Yulianově tváři se nezměnil, což mě překvapilo. „Potter to říkal. No, vlastně spíš řval. Taky, že Diggory je mrtvý a tebe unesl Lucius," řekl.

„Jo, to je pravda. Unesl mě," zamračila jsem si, když jsem si na onen okamžik vzpomněla.

„Skoro nikdo mu nevěřil. Ministerstvo dělá, že se nic nestalo. Co jsem se doslechl od nejmenovaných zdrojů, tak Brumbál okamžitě začal jednat. Říká ti něco Fénixův řád?"

Záporně jsem zakroutila hlavou. „To je tajná organizace, která bojuje proti Voldemortovi a smrtijedům. Stručně řečeno," vysvětlil mi a já úžasem otevřela pusu. O ničem takovém jsem nikdy v životě neslyšela. Ani otec se o tom přede mnou nezmínil.

„Ví můj otec, že existuje?" zajímala jsem se.

„Samozřejmě že ví," uchechtl se Yulian. „Jak by taky ne? No, nicméně jsem slyšel, že Brumbál svolal členy, kteří byli součástí Fénixova řádu před Voldemortovým pádem. Samozřejmě jen ty, co přežili a že jich podle mě není dost. Spousta jich padlo ve válce."

„Smrtijedi, kteří pracují na ministerstvu, budou dělat jakože nic a snažit se vše dát do pořádku, jako by se Pán Zla nevrátil. Budou ministerstvo podporovat v každém kroku proti Brumbálovi a Potterovi. Budou z Pottera dělat lháře, co si vše vymyslel. A tak to musí nějakou chvíli zůstat. Nikdo se nesmí dozvědět o tom, že se vrátil. Ani ty to nesmíš nikomu říct, jasný?"

„Naprosto, má paní," zazubil se a já zakoulela očima.

„Neříkej mi tak," řekla jsem mu.

„Proč ne? Beztak ti tak všichni smrtijedi říkají," pokrčil rameny.

„Jenže ty nejsi smrtijed," připoměla jsem mu s úšklebkem.

„Brzy určitě budu. Jakmile Pán Zla osvobodí všechny smrtijedy z Azkabanu, budou mezi nimi i mí rodiče. Budou chtít, abych se k vám přidal," vysvětlil mi.

„Kdyby byla volba na tobě, stal by ses smrtijedem?" položila jsem otázku, která mě upřímně zajímala.

Na chvíli se zamyslel. „Asi ano," odpověděl pak. Přikývla jsem a pousmála se.

„Jsem rád, že ti nic není," řekl po chvíli ticha Yulian.

***

Šla jsem společně s Yulianem po chodně směrem k Velké síni, když mě spatřil Potter a jeho povedená partička. Okamžitě zamířil ke mně. Z hluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Potter je můj úhlavní nepřítel.

„Ahoj, Isabello," pozdravil.

„Ahoj," pozdravila jsem nezaujatě. „Co chceš?"

„Ujistit se, že jsi v pořádku. Unesl tě přeci Lucius Malfoy. Smrtijed."

„O čem to mluvíš?" nechápala jsem. Rozhodla jsem se, že z něj taky budu dělat debila, který neví, o čem mluví.

Nechápavě se na mě podíval. „Ty si nic nepamatuješ?"

„Co bych si měla pamatovat?"

„Voldemort se vrátil!" zvýšil hlas a několik kolemjdoucích studentů na něj hodilo opovržlivý pohled.

„O čem to mluvíš?" nakrčila jsem nos. „Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit je mrtvý," řekla jsem nekompromisně.

„Vždyť si ho viděla na vlastní oči! Mluvila si s ním!" Viděla jsem, že je ze mě zoufalý. Chudák malý.

„Vůbec nevím, o čem to mluvíš. Asi ses praštil do hlavy," usoudila jsem nakonec a v duchu se poplácala za to, jak dobrá jsem herečka.

„Nepraštil jsem se do hlavy!" zařval na celou chodbu, až mu procházející profesor Kratiknot řekl, aby se laskavě uklidnil a nedělal hluk. „Vím, co jsem viděl!"

„Nejlepší bude, když si zajdeš na ošetřovnu," doporučila jsem mu s milým úsměvem.

„Nepotřebuju na ošetřovnu! On se vrátil!"

„Kdyby se vrátil, tak by asi začala válka, ne? Z toho vyplývá, že se prostě nevrátil a ty si jen vymýšlíš, abys byl zase zajímavý," řekla jsem a i s Yulianem odkráčela směrem do Velké síně, kde jsme se rozdělili a posadili se každý ke svému stolu.