Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

42. Vše zpět ve starých kolejích

Yulian se mi od toho nemilého incidentu v lese vyhýbal. Uběhly už dva týdny a on se mnou neprohodil ani slovo. Bylo to zvláštní. Byla jsem zvyklá, že jsme spolu po vyučování chodili do knihovny nebo na pozemky a teď? Když kolem sebe procházíme na chodbě, dělá, že neexistuji. Když na něj promluvím, dělá, jako by mě neslyšel. Okázale mě ignoroval. Řekla bych, že dokonce zakázal Mattheovi, aby se ke mně a Kathleen přibližoval. Přišlo mi, že moc přehání. Nemyslím si, že ho až tak zasáhlo to, že jsem jeho dcera. Jeho rodiče byli jedni z otcových nejvěrnějších smrtijedů. Musí jim být alespoň trochu podobný. Nechápu, proč se mě začal bát. Předtím se se mnou bavil úplně normálně. Copak si myslí, že mi něco přeskočilo v hlavě a budu ho mučit do doby, než bude prosit o smrt? Nikdy v životě bych tohle svým kamarádům neudělala...

Opravdu nevím, co si mám myslet. Opravdu mi chvíle s ním chybí a nevím, jak ho přimět, aby se mě nebál. Nejhorší na tom je, že si o tom nemůžu ani s nikým promluvit, protože nikdo neví, co jsem zač a po incidentu s Yulianem doufám nikdo vědět nebude. Alespoň do správné chvíle, která se nenávratnou rychlostí blíží. Třetí úkol je už za týden a s ním přichází i oživení mého otce. Pokud vše vyjde podle plánu, má identita nejspíš vyjde na povrch. O tomhle jsme s otcem ještě nemluvili. Vlastně jsme spolu nemluvili už dost dlouho.

Tak moc si přeju, aby povstal. Nikdy jsem si nepřála nic tolik jako tohle. Pokud otec znovu povstane a nabyde své moci, osvobodí matku a další smrtijedy z Azkabanu. A ze mě se stane jeden z nich. Právoplatný smrtijed. Budu mít na levém předloktí jeho značku a budu na ni patřičně pyšná.

Rozhodla jsem se, že si dnes nutně potřebuju promluvit s Yulianem. Takhle už to dál prostě nejde. Napsala jsem mu vzkaz. Doufám, že si ho přečetl. Stálo v něm, že si s ním potřebuji promluvit, místo setkání a čas. Doufám, že ten proradný Zmijozelák posbírá všechnu svou odvahu a postaví se mi čelem. Jestli ne, tak si pro něj osobně přijdu do sklepení, a to nikdo nechce zažít.

***

„Přišel si," poznamenala jsem chladně, když jsem za sebou uslyšela kroky. Opírala jsem se rukama o zábradlí na Astronomické věži a zírala na pozemky.

„Jo," přitakal nervózně. „Co chceš?" Ani se nepohnul. Stál u schodů, aby mohl v případě nebezpečí utéct.

„Promluvit si. Psala jsem o to m v dopise," poznamenala jsem ledabyle. „Půjdeš blíž nebo zůstaneš u schodů, kdybych na tebe náhodou zaútočila, abys mohl zbaběle utéct?" zeptala jsem se jízlivě. Yulian se zhluboka nadechl a udělal pár kroků směrem ke mně. V jeho očích jsem viděla strach. Povzdechla jsem si a zesmutněla jsem.

„Opravdu si myslíš, že bych ti dokázala něco udělat?" zeptala jsem se nevěřícně.

„Popravdě, už nevím, co si mám myslet," zamumlal.

„Kdybych ti chtěla ublížit, udělala bych to už dřív," řekla jsem.

Yulian se na mě podíval, ale vzápětí pohled znovu odvrátil.

„Proč bych ubližovala lidem, které mám ráda?"

„Byla to hloupost, Bello. Promiň mi to," sklopil pohled k zemi.

„Věř mi, když říkám, že ti nikdy neublížím," podívala jsem se mu do očí a on mi pohled oplácel.

„Věřím," přitakal a mírně se usmál, „a doufám, že tak i učiníš," řekl a přitáhl si mě do objetí.