Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

45. Smrtijedi

Ignorovala jsem Harryho řev a zaujatě si prohlížela svůj otce. Slovy bych nedokázala popsat, jak jsem v této chvíli šťastná.

Otec si zaujatě prohlížel své tělo a ničeho si nevšímal. Ani mě, ani skučejícího červíčka, ani Harryho, který vyváděl přivázaný na náhrobním kameni.

,,Mou hůlku, Červíčku, "pronesl chladně Pán Zla. Červíček mu položil hůlku do dlaně a pak rychle odstoupil na bezpečnou vzdálenost.

,,Pojď ke mně," Voldemort na mě zpříma pohlédl a vybízel mě k tomu, co řekl. Váhavě jsem se rozešla k němu. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se ho nebála. „Neboj se mě, Isabello," pokusil se o úsměv. No, moc se mu to nepovedlo. Vypadal ještě děsivěji než předtím. Když mě od otce dělil asi jeden metr, zastavila jsem se. Čekala jsem, co se bude dál dál. „Náš plán vyšel, Isabello," řekl vítězně a já se musela pousmát. „Děkuju ti. Bez tebe by jsme to nezvládli," řekl. Já jsem přiložila ukazováček k ústům a naznačila mu, aby byl zticha. Když se na mě nechápavě podíval, kývla jsem hlavou k Harrymu a on se zatvářil omluvně. „Probereme to doma," oznámil mi šeptem. „Teď mám na práci důležitější věci," řekl a já přikývla.

„Ruku, Červíčku!" Přikázal svému služebníkovi a milý tónu v jeho hlase zmizel.

Červíček k němu natáhl svůj krvácející pahýl. „Tu druhou!"

Červíček k němu natáhl druhou ruku. Voldemort mu trhnutím vyhrnul rukáv a přikožik svůj dlouhý hubený prst k Červíčkovu  znamení. Okamžitě nabralo nejtmavší odstín černé a začalo se kroutit. Voldemort si ho zaujatě prohlížel a nevšímal si ničeho kolem sebe. „Je zpátky," hlesl tiše. „Kolik jich bude tak statečných, aby se vrátili, až ho ucítí?" zeptal se spíš sám sebe. „A kolik jich bude tak pošetilých, aby zůstali stranou?"

„Harry Pottere, stojíš na ostatcích mého zemřelého otce. Byl to mudla. Velice se podobal tvé matce. Ale oba nám dobře posloužili, nemyslíš? Tvá matka se před tebou postavila, aby tě zachránila a já svého otce zabil a vidíš, jak mi posloužil i po smrti," Voldemort se zachechtal.

„Vidíš támhleten dům na tom kopci? Tam žil můj otec. Má matka bydlela dole vei a zamilovala se do toho. Opustil ji, když mu prozradila, kdo je... čáry a kouzla můj otec neměl rád. Vrátil se zpět ke svým mudlovským rodičům ještě před mým narozením. Má matka mě porodila a umřela a já pak musel vyrůstat v sirotčinci... přísahal jsem ale, že ho najdu... a pomstil jsem se mu, tomu hlupákovi, po němž jsem zdědil jméno... Tom Raddle. "

Stála jsem na místě a ani jsem nedutala. Do teď jsem o otcově minulosti nic neslyšela.

„Jen poslouchej, jak oživuji minulost své rodiny," poznamenal klidně. „Proč se ale ze mě stává citlivka... A teď se dívej, Harry!

Vzduch naplnil svist kouzelnických plášťů. Mezi hroby, za obrovský tis, na každé temné místo se přemisťovali kouzelníci. Všichni na sobě měli masky a kápě a dívali se na Voldemortovi, jako by nemohli uvěřit svým očím. Voldemort na ně čekal a setrvával v mlčení. Pak jeden smrtijed padl na kolena, připlazil se k Voldemortovi a políbil mu lem jeho pláště.

"Mistře ... mistře," mumlal přitom.

Ostatní smrtijedi následovali jeho příkladu. Jeden po druhém se po kolenou připlazili k Voldemortovi a políbili mu lem jeho pláště. Pak odstoupili zpět a utvořili kruh. V jeho středu byl hrob Toma Raddlea, Harry, Voldemort a Červíček svíjející se v bolestech na zemi. Smrtijedi v kruhu nechali mezery, jako by měl ještě někdo přijít. Voldemort očividně nikoho dalšíhi nečekal.

"Vítejte, Smrtijedi," pronesl rozvážně Voldemort. „Je to už třináct nechat... třináct let nás dělí od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli."