Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

26. Draco Malfoy

Chytím se Moodyho nastavené ruky a přemístíme se zpět za školní pozemky. Rozdýchám své další přemístění, které mi opět rozhoupalo žaludek, a následně se rozejdeme zpět po ztemnělých pozemcích zpět k Bradavickému hradu, který se ve svitu měsíce tyčí vysoko do nebe.

Při cestě zpět mezi mnou a Moodym panovalo ticho a já mohla uvažovat o tom, jestli není moc riskantní účastnit se toho turnaje. Přeci jen, přihlásit se mohou jen plnoletí studenti. A to jistě z patřičného důvodu. Určitě to bude velmi nebezpečné a náročné. Já jsem však věřila ve svou moc, kterou jsem po otci zdědila.

Došli jsme do hradu a Moody se se mnou rozloučil se slovy, že má ještě nějakou práci. Rozešla jsem se tedy do ložnice. Byla jsem dost vyčerpaná.

Procházela jsem chodbou a klasicky byla tak zamyšlená, že jsem si nevšimla osoby, která šla naproti mně a stejně jako já byla ztracená ve svých myšlenkách. Stalo se to, čemu se nešlo vyhnout. Srazili jsme se a oba skončili na zemi. Zamrkala jsem, abych se vzpamatovala. Když jsem se podívala, koho jsem srazila, spatřila jsem blonďatého chlapce se zmijozelskou kravatou. Myslím, že se jmenuje Draco Malfoy.

„Dávej pozor!" štěkl na mě a zvedl se ze země a upravil si hábit.

„Ty máš dávat pozor!" štěkla jsem na něj nevrle, vstala taky a začala si upravovat sukni.

„Mlč, ty jedna malá mudlovská šmejdko!" křikl na mě a asi si myslel, že se zachovám jako Grangerová. Že se rozbrečím a uteču. Já však udělala úplný opak. Rozesmála jsem se a viděla, jak ho to vykolejilo.

„Moc se nesměj, protože já pocházím z čistokrevného rodu Malfoyů a Blacků."

„Víš, Malfoyi," řekla jsem povýšeně, „myslím, že pocházím z mnohem čistokrevnějšího a vzácnějšího kouzelnického rodu než ty," řekla jsem a vzápětí si vyděšeně přitiskla ruku na ústa, protože jsem si uvědomila, co jsem to řekla.

„Co?" zeptal se nechápavě Malfoy. „Jakého rodu?"

„Promiň, musím jít," rozloučila jsem se a rychle utekla, aby se nevyptával. Musím se mu vyhýbat. Nikdo nesmí zjistit, co jsem zač. Když jsem zaběhla za roh, otočila jsem se a všimla si, jak je Malfoy zmatený. Tohle rozhodně nenechá jen tak. Zjistí, co jsem zač. Zaklela jsem a promnula si obličej. Tohle nedopadne dobře.

***

Došla jsem do společenské místnosti, kde mě zastihla Kathleen a požádala mě o pomoc s esejí. Potřebovala jsem rozptýlení, a tak jsem souhlasila s tím, že jí pomůžu.

Posadila jsem se do křesla, před kterým stál stolek a Kathleen se posadila naproti mně. Zrovna psala esej, jež nám zadal profesor Moody. To mi připomělo, že bych ji taky možná mohla napsat, protože ji máme odevzdat už zítra. Měli jsme popsat třicet palců na téma kletba Imperius. Na stolku leželo spoustu knih a taky popsané pergameny.

„Mohla bys mi, prosím, diktovat, co mám psát?" požádala mě a já s povzdechem přikývla a přečetla si, co zatím má. Ten pergamen jsem zmuchlaka do kuličky a hodila ho do krbu se slovy, že to je celé špatně. Kathleen si tedy vzala nový pergamen a já se pustila do diktovaní. Po pár větách mě přerušil klučičí hlas.

„Můžeme si přidat? Nevíme si s tím rady," zeptal se mě laskavě Justin a Ernie za ním horlivě přikyvoval.

„Jo," zabručela jsem otráveně. Beztak by mě otravovali tak dlouho, než bych jim tu esej napsala sama. Posadili se na gauč a já začala diktovat od začátku. Všichni tři naslouchali každé mé slovo a zapisovali vše, co jsem řekla.

„Děkujeme moc," poděkoval vděčně Ernie a vypadalo to, že by mě nejraději obejmul. Naštěstí to neudělal. Potom bych ho asi zaklela. Zabručela jsem, že mají zač, ale asi mi nerozuměli a odešli.