Dcera Lorda Voldemorta | PROBÍHÁ PŘEPIS

7. Rozhovor

Byl další den ráno a já seděla ve Velké síni na snídani. Před sebou jsem měla na talířku položený toast se šunkou, ale zatím jsem se ho vůbec nedotkla. Nemohla jsem z hlavy dostat ten podivný sen, který se mi minulou noc zdál. Byl to vůbec normální sen nebo to bylo něco jiného? Možná vzpomínka? Zatřásla jsem hlavou. Celý ten sen byl určitě jen výplod mé bujné fantazie. Jo, to bude ono. Jenže proč se mi ve snu objevil Voldemort a ta žena - Bellatrix? Nebylo možné, aby si je můj mozek vymyslel. To jsem jednou totiž četla, že ve snech se nám ukazují pouze osoby, které jsme už někdy v životě viděli. A kde jsem já mohla vidět Bellatrix? Nevzpomínám si, že bych někde viděla její obrázek. 

Podezřelé bylo taky to, že jsem byla Bellatrix velmi podobná. Měla stejné černé kudrnaté vlasy jako já a byla menšího vzrůstu, stejně jako já. A Vodemort měl zase stejnou barvu očí jako já. Černou až hnědou.

Ale chci, abych byla Voldemortova dcera? Když si vzpomenu, co všechno udělal... Kolik lidí zabil, kolik lidí mučil a další ještě horší zvěrstva. A Bellatrix taky jistě byla smrtijedka. Nechápala jsem, proč o tom vůbec přemýšlím, když Voldemortova dcera dozajista nejsem, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Měl Voldemort vůbec dceru? Pokud jo, proč se o tom vůbec nemluvilo?

Znovu jsem zatřásla hlavou, abych vyhnala myšlenky o Voldemortovi a Bellatrix a napila se kávy, kterou jsem měla před sebou. Možná jsem byla na kávu ještě malá, ale prostě mi to chutnalo a v pití toho nápoje mi nikdo nezabrání. Toast jsem nechala ležet, protože mě chuť k jídlu úplně přešla, dopila jsem kafe a vstala z lavice. Přehodila jsem si brašnu přes rameno a zamířila do učebny na první hodinu. 

Měli jsme obranu proti černé magii s profesorem Quirellem. Neměla jsem toho profesora moc ráda. Byl mi nesympatický a vadilo mi, že koktal. Možná to bylo povrchní nemít ho ráda kvůli koktání, ale já byla vždy upřímná.

Došla jsem k učebně a nevěděla jsem, kolik je hodin. Jen vím, že na snídani jsem přišla už v šest, abych vyhlížela svou sovu, která stejně nepřiletěla.

Zastavila jsem se před učebnou a zaslechla jsem dva hlasy. Jeden patřil Quirellovi. Co mě překvapilo, bylo to, že nekoktal. On to jen hraje? Proč?

Druhý hlas jsem nepoznala. Byl chladný a podivně vysoký.

Postavila jsem se tak, aby mě Quirell ze třídy neviděl a poslouchala. Vím, že se to nedělá, ale v tuto chvíli mě to nijak netrápilo.

„Mělo by jí být jedenáct," promluvil chladný hlas a mně přejel mráz po zádech. „Počítal jsem to. Musí být někde tady. V prvním ročníku." Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že jsem v chodbě sama. Naštěstí byla. Z toho děsivého hlasu se mi roztřásly ruce. Ani jsem nedutala a poslouchala dál. 

„Máš nějaké podezření, kdo by to mohl být?" promluvil znovu chladný hlas. „Potřebuju ji vidět. Musí se přidat k nám," nyní jsem zaslechla v hlase netrpělivost. Zajímalo by mě, o kom to mluví. A hlavně kdo to vůbec mluví. Bála jsem se, aby mě tu někdo nenachytal. Určitě bych z toho měla průser. 

„Mám jisté podezření, můj pane," promluvil vystrašeně Quirell. S kým to sakra mluví?! A proč mu říká můj pane? Kdo je jeho pán? Napadlo mě, že by mohl mluvit s Brumbálem, ale pak jsem si vzpomněla, že Brumbál takhle nemluví. 

„Opravdu?" zeptal se nadšeně vysoký hlas.

„Ano, ale nejsem si jistý," řekl váhavě.

„To nevadí, jak vypadá?" zajímal se chladný hlas.

„Má černé vlasy, úplně stejné jako Bellatrix, tmavé oči jako vy, pane," řekl tiše Quirell. 

„Opravdu? Jsi si jistý?" ptal se chladný hlas.

„Ano, jako by jí z oka vypadla," řekl pevně Quirell.

Opatrně jsem nakoukla do místnosti a nahodila jsem nechápavý výraz. Profesor Quirell stál uprostřed místnosti a vypadalo to, že si povídá sám se sebou. Ten chlápek je prostě divný. Vůbec nevím, proč tu vlastně ještě stojím. Měla bych raději co nejrychleji utéct. Chvíli jsem Quirella pozorovala, než se znovu ozval ten hlas a já se otřásla. Skryla jsem se zase zpátky za stěnu, ale tentokrát tak, abych do místnosti stále viděla. 

„Do jaké chodí koleje?" Vypadal oto, že ten hlas vychází z Quirellova turbanu.

„Myslím, že do Mrzimoru," odpověděl Quirell.

„Opravdu? Proč? Měla by být ve Zmijozelu," nechápal Voldemort. „Musím se jí na to potom zeptat."

„Příští hodinu mám s Mrzimorem, pane. Bude tady," řekl Quirell.

Najednou rozhovor utichl a já zaslechla kroky, které se ke mně přibližovaly. Nedokázala jsem se však pohnout. Nevím proč. Vlastně jsem se ani pohnout nechtěla. Přede mnou stál Quirell a usmíval se na mě. Chytl mě za ruku, odtáhl mě do učebny a zavřel za námi dveře.

Nechápala jsem, co se děje. Quirell dveře zamkl, abych nemohla utéct. Chtějí mě snad zabít? Přepadl mě strach. Quirell si začal odmotávat svůj turban a když si ho sundal, jeho hlava vypadala podivně malá. Otočil se a já vyjekla.